Láska je vůl
(a jiná zvířata)
Motto:
Kdy, když ne teď?
Kdo, když ne my?
Definice lásky:
Láska je záležitost, kterou nelze definovat.
Příbuzná témata:
žárlivost, důvěra, nevěra, soukromý detektiv, fotografie, pornografie, sex, sadomasochisnus, pissing, bondage, sodomie, nekrofilie, zoofilie, zoologie, zoologická zahrada, safari, Afrika, slon, žirafa, vůl.
* * * * *
Láska je vůl
Zeptej se mě,
co je to láska,
a já tě políbím a pohladím
a pak tě shodím se schodů.
Zeptej se mě,
co je to láska,
a já ti vyhledám a předložím
statistiku rozvodů.
Láska je tygr,
co žere ovci,
ovce co zadkem
točí se k lovci,
lovec, co hledá
velrybu bílou,
velryba bílá,
co zná se s malou
mořskou vílou.
Věř mi,
věř mi,
věř mi,
láska je vůl.
Zeptej se mě,
co je to láska,
a já ti koupím růži
a ty se o ní popícháš.
Zeptej se mě,
co je to láska,
a já ti stáhnu kůži.
A vidíš, furt mě ráda máš.
Láska je ostrov,
kde ještě mají
panny, co neví,
k čemu je mají.
V hloubi svých duší,
ale už tuší,
srdce jim buší
a když se vzruší,
moc jim to sluší.
Věř mi,
věř mi,
věř mi,
láska je vůl.
1996
****************
Zatímco ty po nocích utrácíš
vteřiny svýho mládí
a za mlžných jiter dobíjíš
baterii svýho těla
šampaňským,
večer pak s hvězdami vyjdou
tvé oči zářící po sherry,
zatímco tvé křivky s okovy šatů
zuřivý boj svádí
a když se svlékneš,
jako bys vypustila z klece pantery,
a s tělem dokořán jsi nádherná
a vzrušující,
zatímco vínem opíjíš
své podvědomé touhy,
co krouží po orbitu
tvého srdce
abys pak sladce omámená
našla svou pravdu
na dně sklenice,
zatímco máš ještě z toho,
jak je život dlouhý,
němý úžas
v očích mladé tygřice
a s duší dokořán
jsi kouzelná a zranitelná,
já stepuji podle písniček
orámovaných hvězdiček
vždy někde jinde,
než jsi ty,
a mám strach že,
než se k tobě dostanu,
tehdy, až se paličky,
co bubnují marš,
zlámou,
budeš už mámou.
15.9.1988
****************
Tak jako farmář,
kterej přijde po celodenní dřině z polí,
po večeři se usadí v hlubokým koženým ušáku
zapálí si dýmku a začne v klidu listovat
knihou, kterou měl už v těch svejch mozolnatejch rukách
snad miliónkrát,
knihou s odrbanejma okrajema stránek
a s obrázkama vyšisovanejma časem,
knihou o půdě, hnojení, setbě, semenech, křížení, šlechtění...
knihou, kterou zná prakticky nazpaměť,
tak, jako farář bibli,
a snad i líp,
ale kterou jednoduše musí vzít každej večer do rukou,
protože to je prostě láska,
tak jako generál,
kterej se vrátí po vysilujícím týdnu vysilujících manévrů domů,
po večeři se usadí ve své
dubovým dřevem obložené pracovně
za masivní psací stůl se spoustou šuplíků
(v jednom z nich je nezbytná pistole,
pečlivě nakonzervovaná
a uložená v plátěném šátku, kdykoli
připravená posloužit
při důstojnické sebevraždě)
a začne studovat mapy, situační plány,
promýšlet strategii,
listovat tlustými spisy tlustých vojevůdců,
kteří měli víc štěstí a narodili se v dobách,
kdy se to řezalo ještě víc,
začne pročítat oblíbené pasáže a popisy oblíbených bitev
a už si v duchu plánuje,
jak který podnět zakomponuje do příštích manévrů,
a neumí si ani představit,
že by snad doma mohl dělat něco jiného,
protože to je , přes veškerou úchylnost a perversitu
toho hromadného vyvražďování
a procent ztrát,
které jsou prý někdy nepatrné až zanedbatelné,
přece jenom čistá láska,
tak jako mnohý z nás,
který přijde malinko umordovaný světem
domů a po večeři se usadí tam,
kde to má nejraději,
a nechá se unášet hudbou,
kterou si vybere adekvátně náladě a atmosféře večera,
hudbou, na jejíž některé pasáže se těší víc, než na jiné,
a když na ně dojde, rozkošnicky si je vychutnává
a říká si:
"Sakra, tohle si musím potom pustit ještě jednou!",
hudbou, kterou si může kdykoli a kdekoli
přehrát v duchu v hlavě,
dokonale přesně, do sebemenších detailů,
protože i tohle je prostě láska,
tak já,
když se vrátím odkudkoli a v jakémkoli stavu domů,
po večeři se usadím kdekoli, kde právě jsi,
a, i když tě znám nazpaměť
a můžu si kdykoli a kdekoli vybavit tvou tvář
a hlas a vůni
do těch sebemenších podrobností,
že až nad tím občas sám žasnu,
vychutnávám si tě po částech i v celku,
probírám se tebou jako knihou,
kterou znám nazpaměť líp, než farář bibli,
těším se na některé tvé pohyby víc než na jiné,
jako se těšívá mnohý z nás
na oblíbenou pasáž oblíbené skladby,
vychutnávám si tě stejně tak
teším se na to, jak se na mě podíváš tím pohledem,
co říká:
"Už na mě zase tak vejráš?"
a říkám si:
"Sakra, tohle mě asi nepřestane nikdy bavit.",
a znovu a znovu tě studuju,
jak generál situační mapy
a, kdoví pokolikáté už, si tě ukládám do paměti,
kde už i tak jsi přímo vytesaná,
a, kdoví pokolikáté už, mi to činí stejné potěšení,
protože...
...nebo by to tak aspoň bylo,
kdybych tě už,
sakra,
konečně potkal!
23.7.1997 železná Ruda
Jednou
Jednou
budu sedět v nějaký hospodě
a popíjet
zřejmě bílý s kolou
a myslet nejspíš zrovna na tebe,
když ty z ničehonic vstoupíš
a pakliže bude venku pršet,
nejdřív se oklepeš,
setřeseš kapičky z konečků vlasů
popotáhneš
a rozhlédneš se po lokále.
Já
rozhodím rukama
a řeknu ti:
"No, prosím tě,
kde seš tak dlouho?
čekám na tebe už,"
podívám se na hodinky:
"no, už dobrejch
devětadvacet let."
A je docela možný,
že ty mi bez zaváhání odpovíš:
"Promiň, ale venku byla
děsná zácpa."
25.7.1997 železná Ruda
***************
Když holky pláčou,
dej si bacha na ně hloupej hochu,
ty nabídneš jim prst
a ony ukousnou ti ruku.
Pak místo svojí požádáš jí o tu její
a ony ti jí daj
a pak se ti smějí.
Když se holky smějou,
dej si bacha na ně dvakrát více.
Ten úsměv, to je past,
zvlášť, když dmou se ještě plíce.
Když připočítáš oči temný jako hloubka noci,
tvůj osud
vyklouzne z tvé moci.
1996
Volizuju si pysky
Seděla proti mě naštorc ve vlaku.
Sedla si tam schválně.
Viděla mě totiž, když jsem přestupoval,
a mě to zrovna dost slušelo.
Sedla si tam a dělala
hezkou.
Moc práce jí to nedalo.
Byla hezká.
Já byl po opici,
bylo mi zle
a říkal jsem si:
"že sis radši nesedla někam jinam !
Za mě.
Měl bych klid."
Takhle jsem si dával pozor;
jak koukám;
jak žvejkám;
jak si volizuju popraskaný pysky;
jak bojuju s tou zasranou kocovinou.
Bylo to dost těžký.
Seděla tam,
dělala hezkou,
moc práce jí to nedalo,
přehazovala nohu přes nohu
a naopak
a já nic.
Seděl jsem jak vytesanej
a představoval jsem si,
jak jsem v pohodě,
bez toho zatracenýho pocitu v žaludku,
že budu každou chvíli blejt,
takřka otráveně se zvednu,
přejdu k ní a říkám:"Tak co ?"
"Co jako co ?"
Nic chytřejšího bych od takový kosti ani nečekal.
"Provedeme něco."
"Co ?"
"Někam půjdem. Třeba."
"Kam ?"
"Kam chceš."
"Tak třeba kam chceš ty."
"Takže ke mně."
"Co tam ?"
"Co tam ? No....
sex...pokecáme o filozofii....uděláme si něco k jídlu...
Na pořadí netrvám."
Chvíli je ticho.
"No...pořadí je, myslím, v pořádku."
řeknu: "Fajn!"
A mlčíme až do prvního orgasmu.
Nebo:
Zvednu se a předu k ní.
"Ahoj !" řeknu.
"No konečně !" řekne ona:"Už jsem myslela, že se nerozhoupeš.
Hlavně buď, prosím tě, originální !"
řeknu tedy:
"Hele, neznáme se odněkud ?"
Ona řekne....
Vlak zastavil a ona vystupuje.
Ještě mezi dveřmi
toho hroznýho panťáku
se nakrucuje
a ohlíží se po mně.
Marně.
Já sedím nehybnej jak leguán.
Vystoupila.
Dveře se zavřely
Vlak se rozjíždí.
Vlak ojíždí.
Vidím jí z okna, jak jde po peróně.
Naše oči se setkají.
Na vteřinu.
Maximálně.
Vlak jede dál.
Sedím dál jak ukovanej.
Je pryč.
Míjíme poslední sloupy nádraží.
Zvedám se.
Točí se mi hlava.
Tahám za záchranou brzdu.
Skřípe to.
Kufry padají.
Cestující nadávají.
Já si beru svůj pingl.
Vlak stojí.
Vystupuju.
Průvodčí stojí venku.
"To jsem byl já," říkám mu:
"Musel jsem to prostě udělat."
Dávám mu dva litry za zastavení vlaku.
Jsou to mý poslední prachy.
Jdu k ní.
Stojí před vchodem do podchodu.
Kouká, co se děje.
Přijdu k ní a ona řekne:
"To ti to ale trvalo."
"Co jako ?"
"No...než ses rozhoupal."
"K čemu ?"
"No..já myslela..že..."
"Bydlím tady.
Zapomněl jsem vystoupit."
"Aha !"
Vypadá zmateně.
Pokrčím rameny a jdu pryč.
Volizuju si popraskaný pysky
a říkám si:
"To mě teda zajímá,
co budu v týhle zasraný díře dělat,
než pojede další vlak."
11.3.1998 Lucerna Bar
Rypák v zadku
Vypadala jako Asiatka.
Ale v Asii by jí určitě říkali,
že vypadá jako Evropanka.
Každopádně sebou vlekla
nádhernej zadek
a jednoho brejlatýho
vousatýho typa,
co měl určitě něco společnýho s muzikou,
protože si podupával
a dělal
"Tup tu du",
a vůbec tak vypadal.
Nebyl mi sympatickej,
ale mně by nebyl sympatickej
nikdo,
kdo jde za takovým krásným zadkem
a tváří se,
že vrazit do něj rypák
je jeho ranní rozcvička.
A třeba to tak nebylo,
třeba se tak opravdu jenom tvářil.
(O důvod víc,
aby mi nebyl sympatickej.)
Takže zatímco od mýho stolu
postupně mizely židle,
což je metaforické vyjádření toho,
že jsem byl sám
jak nebezpečnej blbec
a že si se mnou nechtěl
nikdo povídat,
já jsem zíral na ten její zadek
a nebo aspoň na to,
co jsem z něj viděl,
a úžíral se skutečností,
že vrazit do něj rypák
není má ranní rozcvička.
A dál nebylo nic.
Respektive dál nic nebude,
protože se určitě vožeru
a na půl cesty
za tím bombastickým zadkem
upadnu
a všichni se mi budou smát
jako obvykle.
No, aspoň, že to prodám
jako
báseň.
24.3.1998 Malostranská Beseda
Bezpečnej sex
No jasně,
že o tobě vím !
Sedíš sama,
já taky,
a nejspíš po sobě čumíme
navzájem.
Ale já jsem moc nesmělej
a moc střízlivej,
než abych se přiměl
k sebemenší akci
a abych tě pozval
bojovat
proti tomu zatracenýmu
sexuálnímu absťáku
ve dvou.
Takže asi nejspíš počkáme
na tu muziku
a budeme spolu píchat
jenom v představách,
což je koneckonců aspoň dost bezpečnej
způsob
sexu.
24.3.1998 Malostranská Beseda
******************
Kdyby to Bůh neměl rád,
nestvořil by ženy a muže.
Kluci by se neměli proč prát
a proč ze záhonů krást růže.
Na přeříznutí snad
používali bychom jen pilu.
Kdyby to Bůh neměl rád,
množil by nás na cyklostylu.
Kdyby to Bůh neměl rád,
nestvořil by muže a ženy.
Básně by se neměly proč psát,
alespoň ne ty kořeněný.
Na opíchání snad
používali bychom jen nože.
Kdyby to Bůh neměl rád,
množil by si nás bez soulože.
Hej, vousatej pane,
to byl dobrej tah.
Hej, vousatej pane,
než rozpadnu se v prach,
děkuju ti za něj,
děkuju za ty dary,
za filcky a za opary
i za kecy svý starý.
1997
*******************
Den jako rozestlaná postel s nebesy
Mít tak co na srdci to na jazyku
Zahrát na tvý bílý i černý klávesy
A na konec věty nakreslit pár výkřičníků
Noc jak brokát posázenej flitrama
Universální plesový šaty s vlečkou
Oblíct tě tak do nich - vystačím s pát metrama
A pak tě svlíknout zapálenou svíčkou
Ráno jak prostěradlo po prvním milování
Trochu propocený Trochu krvavý
A embrya stesku po dotyku na dlaních
Který všední interrupce popraví
čas jako pozvánka na zahradní slavnost
Mít ho tak nanečisto - jen tak na hraní
Tvý bílý i černý klávesy jen tak pro radost
Tvý noční šaty ke svlíkání a lajntuch na praní
22.4.1998 & 6.1.1999 Praha
Jednou 2
šel jsem s jednou holkou na pivo.
Nahoře se kumulovaly páry a tak v kumuly
dekorativně a konvenčně až stydno.
Dole bylo až na ten svrab a neštovice
taky docela televizně fajn.
Nalevo to pravý vořechový panorama
pro filmový pozadí.
No a nalevo ta holka
jejíž pozadí taky nebylo špatný.
Před náma se líně a vilně rozvalovala
snově praštěná budoucnost
a za náma hořelo několik mostů
nad řekama krve, chlastu a spermií.
Jak patetické…
A aby toho nebylo málo:
najednou jsem…no jo…
(když kýč tak z Los Angeles)
zastavil jsem se a začal stoupat.
Položil jsem se na záda
chvíli si jen tak v poklidu levitoval
a cejtil, že můžu vystřelit jak raketa
k cizím světům
k planetě Malýho prince
ke Dvou sluncům
do minulosti k počátkům konců
nebo do budoucnosti ke koncům počátků
nebo konec konců jen tak poletovat kolem
jak opravdu ulítlej šílenec.
Pak jsem si zase stoupnul na zem
a šel s tou holkou na to pivo.
3.8.1998 2.45 železná Ruda
Svítá
Svítá.
Holky choděj domů a v hlavách maj naše klíny,
co jsme jim celej večer rvali do hlav.
A my zas máme v hlavách ty jejich klíny,
ale domů nejdem,
protože pořát nechcem přijmout fakt,
že ho dneska asi už nikam nevklíníme.
Svítá.
Holky usínaj, postel se s nima trochu houpe
a ty jejich rozsekaný hlavy se jim začínaj pomalu hojit.
A my si drásáme nitro zbytečnejma otázkama,
co jsme to zase posrali,
že jsme tu zůstali sami, jen se svejma unavenejma,
už tolikrát zneužitejma rukama.
Svítá.
Holkám už spánek vymejvá ty díry v hlavách
po našem šíleným a marným běsnění.
A my si dáváme ještě jednu, nebo jednoho,
i když by jsme už radši taky měli jít domů,
čumíme do toho novýho, blbýho dne a říkáme si:
"Do prdele, že se to ale dělá kurevsky hezky!"
5.11.2000 železná Ruda
Scháním dívku
Scháním dívku z výprodeje,
scháním dívku z bazaru,
co se občas z žalu zleje
a zažila pár nezdarů.
Scháním dívku, co má šrámy
na těle i na duši,
obehranou všemi hrami,
o nichž psát se nesluší.
Scháním dívku použitou,
ojetou a ohmatanou,
někdy krotkou, jindy lítou,
sladkou a pak hořkoslanou.
Scháním dívku, co má rány,
který ještě sem tam bolí,
dívku s černou duší vrány,
takže vlastně; kteroukoli.
10.3.2001
Láska
Uprostřed toho nejhoršího hučáku,
co může pingla potkat,
kdy vám všechno dojde,
jdete si umejt kávovou lžičku
a voda neteče,
zatímco jí pečlivě utíráte do ubrousku
přeteče kafe,
chcete udělat nový, vyklepáváte lógr
z takovýho toho, co se strká do mašiny na presso,
a vnitřek vám vypadne do koše,
přehrabujete se v odpadcích a nemůžete ho najít,
nad váma už stojí nějakej netrpělivec, co chce platit,
má tisícovku a vy nemáte nazpátek,
běžíte za šéfem, ale ten zrovna někam odešel,
zoufale se ptáte kuchaře,
ten má ale prachy v šatně…
a všechno tvá tak dlouho, dlouho, dlouho…
a vám je jasný, že plavete, jak čuba
a že z tohohle už asi nevyplavete,
nikdy…
jedete výtahem do šaten a ten začne padat…
Uprostřed toho nejhoršího hučáku,
co může pingla potkat,
jsem si uvědomil,
že tohle je sen!
Ten padající výtah jako by mi otevřel oči.
Obrazně.
Určitě se vám to už taky stalo:
sníte a víte, že sníte,
skvělá věc,
můžete všechno a nemusíte nést následky…
vždycky mě napadne, že bych si moh zapíchat,
i když stejně nikdy nedojde k vyvrcholení…
Pustil jsem ten výtah, hučák a vůbec všechno z hlavy
a šel za holkama na kavárnu.
Dělala tam jedna nová, docela hezká…
řek jsem jí: "Hele, pojď někam jinam,
život je krátkej a člověk by ho neměl trávit v práci."
Usmála se a já si všim, že má jeden křivej zub.
Něco zrovna dělala, na chvíli se odvrátila
a když se zase otočila na mě, měla už všechny zuby hezky v řádce.
"To nemůžu," řekla.
"Ale můžeš. Můžem všechno. Naprosto všechno. Věř mi. Hele."
Její kolegyně zrovna házela do koše šátek,
takovej ten lehoučkej, jak pavučina, růžovej
a neptejte se mě proč.
Netrefila se.
Jak by taky mohla. Z dálky šátkem lehkým jako vánek.
Právě se snášel na zem vedle koše.
Natáhl jsem tím směrem ruku a zastavil ho v letu,
začal jsem jím na dálku povlávat, nahoru, do stran,
nechal jsem ho padat a pak znovu zachytil…
"Vidíš? Tak se na to všechno tady vykašli a pojď,
vypadnem odsud."
Scházeli jsme po schodišti k zadnímu východu
a ona se do mě zavěsila, moc jí to slušelo,
usmívala se, hladila mě očima a tak…
a vůbec, byla fajn.
Tak teď honem někam zapadnout, než se probudím…
Vyšli jsme do parku, venku bylo krásně,
myslím, že hotel za náma zmizel a mě najednou přišlo,
že vlastně není ani moc důležitý, abysme si zapíchali,
stejně nedojde nikdy k vyvrcholení,
políbil jsem jí a cejtil, že jsem schopen s ní strávit celej život,
zbejval ale jenom zbytek snu,
zbytek tohohle života,
kde všechno bylo tak prostý a tak jednoduchý,
a ona tak krásná
a já tak klidnej…
Fakt mi bylo líto, když jsem se začal probouzet.
Sice jsem jí ještě v polospánku líbal,
ale věděl jsem, že tohle už není ono,
že jsem jí navždy ztratil,
a byl jsem opravdu smutnej,
protože jsem jí miloval.
5.11.2000 železná Ruda
Ony
Ňadra bílý , voči černý,
co ti nejsou nikdy věrný.
Splnit všechno, co si přejou,
jak je krásný, když se smejou...
Splnit všechno, co si vysní,
pak je zbavit všeho, co je tísní.
Strachu, splínů, nízkejch platů,
mindráků a hlavně šatů...
Spálí mě na popel
Podívej se už hořím
Vítr mě rozfouká po polích
Země mě pohltí
A voda rozpustí
V jabloň se proměním
A pak mě sní
2000
žerem Zeppelíny
Potkal jsem jí v jednom malým, sympatickým, zakouřeným baru,
byl to podnik do kterýho lezou jenom samý správný lidi,
z repráků tam nákej černoch černej jako bota válel na kytaru,
a vona seděla tam s pohledem co říkal ať se všichni radši klidí.
Ježto jsem měl upito a když se tohle stane, tak mám všechny lidi rád,
přised jsem si k ní a začal plácat, kecat, zkrátka, léčil jsem ty její splíny,
nějdřív párkrát řekla, že jsem debil, a pak, začala se smát,
moc jí to slušelo a barman k tomu pustil Zeppelíny…
Nějak se to stalo, že snad zapoměla na to, co jí hryže,
odpovídala mi bystře, ironicky, tak, jak to mám rád,
na záchodě posléze jsem koupil věci z elastické pryže,
a tak ňák se to vyvinulo, že pak šli jsme někdy k ránu spolu spát.
Potom zaspali jsme do práce a vyčistili jsme si všechny zuby,
načež nemělo už smysl někam spěchat a tak nebyli jsme líný
rozdat si to ještě dvakrát a pak v parku čekat, až otevřou kluby,
kde jsme popíjeli Tequilu a na přání nám hráli Zeppelíny…
2000
Lapačka II.
Jestliže ještě chvíli budeš se dívat
na mě tímhletím způsobem,
tak asi zčervenám a přestanu zpívat
a i s tou židlí si tě odnesu ven.
Jestliže svádět budeš mě ještě chvíli,
tak já to na mou duši udělám.
Popadnu tě za tu tvojí tlapku vílí
a pak ti ve tři ráno zazpívám.
Terezo, když svetr si svlíkáš
Terezo, hvězdy rozsvěcíš
Terezo, když "Ještě!" mi říkáš
Terezo, tohle není hřích.
Doladím kytaru a vyznám ti lásku
a že to každej večer nedělám.
Jenomže každej večer takovou krásku,
přísahám, zpravidla nepotkám.
Máte-li neodolatelnou potřebu mi něco sdělit...
