Rockerův noční zpěv
Rockerův noční zpěv
Vymetu pár barů, vypiju pár piv,
abych si byl jistej, že jsem ještě živ.
Vymetu pár pavučin z temnejch koutů hlavy,
abych si byl jistej, že mě to ještě baví.
Vymetu pár vzpomínek z temnejch zákoutí,
abych si byl jistej, že mě nermoutí.
Vymetu pár pajzlů, i ty kde jsem nikdy nebyl,
abych si byl jistej, že jsem pořád stejnej debil.
Vymetu i knajpy hrůzu budící,
abych si byl jistej, že jsem v kondici.
Vymetu pár klubů, držkou, břichem, zády,
abych si byl jistej, že jsem ještě tady.
6.1.1999 La Casa Blue
Rockerův noční řev
Drama s hormónama
U tohodle báru kdysi někdo stál,
nalejval se vínem, i když už jí měl.
Na erární klimpr po půlnoci hrál.
Nikdy jsem tak strašnou píseň neslyšel.
Píseň o tý pravý, kterou nepotkal,
falešnou a něžnou, noty sotva znal.
Mlátil do kláves a do toho svou báseň řval,
ječel, šeptal, kvílel a všechny kolem sral.
Píseň o svý duši černý jako sníh
u velkoměstskejch cest s dírama psího chcaní.
Píseň o svých rukách s trny na dlaních,
který i když hladí tváře poraní.
Píseň o tý věčný touze milovat,
větší nežli smrt, nežli láska sama.
Píseň o schopnosti všechno rozesrat.
Píseň s podtitulem: Drama s hormónama.
U tohodle báru kdysi někdo stál,
pak vzal shora dolů celej nápoják.
Jak rozpukaná zem, jak fekální vůz sál.
A teďka se přiznám: pak jsem sebou flák.
1.6.1999 Praha
Zasranej sladkobolnej song
Tak se mi zdá,
že mám hotovou věc,
čekám až příjdou
můzy na pokec.
Zas další text o lásce
nechci už psát,
zasraný baby,
mám tě rád.
Zasraný kydy
o vlasech jak len,
hlubokejch očích
a klínech žen.
Zasraný lásko,
kde jen tě mám,
zasraný kde jsi,
když jsem sám.
Já vím, že někde se zrovna střílí,
někdo umírá a někdo, že je plong.
A já tu ječim, chlastám a kvílím
zasranej sladkobolnej song.
Jak povídám, dostat tak nápad
a složit dobrej, tvrdej a vostrej protestsong.
A zatim zas tu ze mě vypad, tak jako vždycky,
zasranej sladkobolnej song.
Tak se mi zdá,
příště budu zas psát,
zasraný baby,
mám tě rád.
Zasraný kecy,
co každej už zná,
jaká jsi skvělá
a líbezná.
2000
Vidět Neapol…a zemřít!
Nejtěžší je první verš,
ten určuje atmosféru a tón básně.
Začnu tedy druhým:
a nebo ještě lépe: třetím:
…jak jsem tedy neřekl,
tohle jsem si opravdu myslel.
Až nyní mi došlo,
jak jsou city a pocity relativní,
zakřivené v časoprostoru.
Kdybych věřil ve vousatého pána,
zvolal bych:
Bože! Nejsi tedy úplně k ničemu!
Poslední verš je neméně důležitý,
dává básni smysl a myšlenku,
pošetilci do něj míchají poslání,
ti rozumnější prachsprostou pointu.
Já píši:
Pokračování
příště.
1998 železná Ruda
Tak
Tak...
a tahle chvíle skončí
a na další takovou budem čekat
hodiny
dny
týdny
roky
životy...
A možná se jí už nikdy nedočkáme
Možná, že žijem proto
abysme se týhle chvíle dočkali
a všechno
co přijde pak
je už zbytečný
protože tohle je možný jenom jednou za věčnost
Možná je náš život
životem v čekárně na nádraží
kudy vlak projede
jenom jednou za vesmír
a možná ani nezastaví
a když ano
budem třeba zrovna spát
nebo čumět na televizi
Možná...
Naštěstí víme piču
a tak si tady žijem...
honíme si vocasy
vyděláváme prachy
vožíráme se
občas se zabijíme
občas rodíme
a jednou za věčnost
se možná dočkáme tý chvíle
kdy to všechno SNAD dostane smysl...
Pak ta chvíle mine
a všechno bude zas hezky
jako zastara
jako kdysi
jako vždycky
v prdeli
Tak!
8.11.1999 5:50 železná Ruda
Deja vu
Na kraji cesty z kdoví do kdoví
sebral jsem zaprášenej a starej klobouk ze křoví.
A kolem rychlý auta každou chvíli se přeženou.
A žádný nezastaví. Snad, že nemám ruku zdviženou.
Však ňáký z nich se řítěj taky zpátky,
na což jsme já i tahle metafora krátký.
Kdo ví, kdo ví, kam táhnem ten krám?
Kdo ví, kdo ví, proč jsme každej sám?
Kdo ví, proč člověk padne, jak se postaví?
Z pohledu vesmíru však jenom další malý deja vu.
Zakop jsem o pár otázek, co je snad stokrát pochcal pes.
Z ňákejch těch zakopnutí bolí mě palec ještě dnes.
Zakop jsem v prachu cesty časem i o pár odpovědí,
však nevím na kterou otázku která odpověď to sedí.
Nevím, která je správná, která není,
snad bude tahle píseň dobrá aspoň na balení.
Kdo ví, kdo ví, kam táhnem ten krám?
Kdo ví, kdo ví, proč jsme každej sám?
Kdo ví, proč člověk padne, jak se postaví?
Z pohledu vesmíru však jenom další malý deja vu.
2000 železná Ruda
Rocker máňička
Litr vína, čtyři píva, rum a bordel v lednici.
A když tak o tom přemejšlim, tak to samý i v palici.
Vybavení bytu každej pes jiná ves, samý dárky.
Já jsem rocker, mánička, chlastám, kouřim a žeru párky.
Hodně makám a málo beru,
že se na to nevyseru.
Za svůj život sexuální vděčím rukám.
Hodně žvanim a málo šukám.
Sjetou desku stará jehla dře, až lítaj hobliny.
Bude se mi stejskat, fakt, až budu prdět do hlíny.
Na svejch cestách nočním městem už jsem voblil všechny parky.
Já jsem rocker, mánička, chlastám, kouřim a žeru párky.
Hodně makám…
Ze všech koní zůstala mi jenom votlučená kejtra.
Co můžeš udělat dneska, můžeš udělat i zejtra.
Když kouřim v botech v posteli, dám bacha na oharky.
Já jsem rocker, mánička, chlastám, kouřim a žeru párky.
Hodně makám…
Chrápu přes den v noci vyrážím do ulic za potravou.
Jednou dole, jednou v suterénu čekám na tu pravou.
Když dostanu ránu přes nos, tak ho strčím do kořalky.
Já jsem rocker, mánička, chlastám, kouřim a žeru párky.
Hodně makám…
2000
* * *
Zvraceje v azylu starého dubu,
hledaje po kapsách ovocné žvýkačky,
z červa, či larvy zas v červa se klubu,
v prozření přiznávám, že jsem zas na sračky.
14.3.2001
Máte-li neodolatelnou potřebu mi něco sdělit...
