a jiných překlesů
věnuji své babičce Blance Filipové
©Miroslav Jech
Vydalo:Z nedostatku příležitosti mé druhé, drzejší já
roku:1997
Distribuce:Růčo
Motto
Je zvláštní,
kolik naprosto nehlubokých
věcí,
dostává význam,
napíše - li je člověk
jako
báseň.
28.1.1997
Něco jako úvod
Jednou jsem napsal:
Semknuti v dějinách lidského věku,
dštící drak času prastarých satyrů píseň polyká
a smutku vích mění se v uragán,
když jsi sám.
A jednou, v posluchárně filosofické fakulty, budou vyškolení mudrci rozebírat tuto báseň a vysvětlovat školícím se budoucím mudrcům, co tím chtěl básník (já) říci.
Budou zřejmě mluvit o existencionální krizi, o hostilitě k stoickému avantgardismu či renesanci, o vlivu Seneky, Platóna či Marxe, s přihlédnutím ovšem k participaci na metamorfóze epochy z jednoho kreténismu v druhý, ještě větší.
Pak si přednášející povšimne, jak se jeden student očividně ošklíbá a nesouhlasně kroutí hubou.
"Vy," osloví profesor toho mladíka v džínách a vytahaném tričku:"Vy, co mi tak ostentativně dáváte najevo, že se mýlím, jaký je váš názor na tuto strofu a na autora (mne) vůbec?"
A mladík klátivě vstane a znechuceně odpoví:
"Všechno jsou to kecy! Ten kokot (já) si z nás totiž jednoduše střílí. Tou básní totiž nemyslel vůbec nic. Docela normálně si z nás dělá prdel. A ta báseň nemá smysl. Jedinej smysl, jakej možná má, je to, aby neměla žádnej smysl."
A přednášející se vševědoucně a shovívavě a pobaveně usměje a odvážného studenta přátelsky zesměšní. Erudici k tomu má; revoltující mládí; takoví jsme byli všichni; holky na to letí; až vám bude trochu víc a přečtete to, co já...; a tak dál...
A odvážný mladík si sedne a za pár let ho to přejde a zařadí se a já budu mrtev a nebudu jim moci říci, že ten mladý student měl pravdu.
1995
Dásničky
Namaloval mi do bytu,
namaloval mi Karel,
namaloval mi raritu,
olejový akvarel.
Na dálnici do brna
stopovala obrna.
Záškrt, černá Neštovice,
Tetan, stáli kousek za ní,
stáli s nataženou dlaní.
Nikdo však, hrom do čepice!
nezastavil u krajnice.
Lidé byli očkovaní.
Z vršku strmých skal
horolezec řval:
"Sem to ale borec!
Sem to ale zmák!
Zatracenej pískovec!
ááááááááá" Flák.
V jedné louži u Ploješti
stály čtyři žáby v dešti.
Každá měla deštník v ruce.
Zatracená evoluce!
Dva potrhlí Taloši
natrhli mi galoši.
Tak jsem ztropil skandál
a natrhnul jim sandál.
Rozbili mi na vesnici
tři balíci makovici.
To jim jednou v Praze
přijde sakra draze!
Chtěl jsem složit píseň silně barovou;
unuděnou; zakouřenou; syrovou.
Však pak jsem pojal obavy,
že by jste se třeba vy
mi vysmál.
A tak jsem šel na drink long
a na ten svůj slavnej song
se vysral.
Mezi Mali a Zambezi
seděl tam malíř na mezi.
A to by jste děti neřekly,
štupoval si tam fusekli!
A že umění znalci
nejsou v ručních pracech zběhlí,
přišil si ji k palci
a zlostí snědl všechny jehly!
Medvěd - med sněd.
Medvědice - ještě více.
Medvíďata - na to tata.
A co včelky dělaly?
Hučely a píchaly.
Zaduněly tamtamy
nad Nízkými Tatrami.
To indiánská menšina
zve na pátek do kina.
Když jsem tančil swing,
na dámu jsem blink.
Za to ona při foxtrotu
poblila mi levou botu.
Sedm Dánu,
přišlo k ránu
do šantánu.
Zpiti byli jako pumy,
jak to zkrátka Dáni umí.
Jeden vodník z Rožmberka
natah koncem ledna perka
a začátkrm února
zase obživ - potvora!
Oblohou plují oblaka
a já se cítím na draka.
Nebesy táhnou beránky,
dám si tři, čtyři frťánky.
Až bude nebe bez mráčku,
budu už dávno na sračku.
Něco z kultu osobnosti
žilo, bylo sedm Jechů,
kteří byli celí z plechu.
Milovali jednu mrchu,
která obývala sprchu.
Jakmile k ní vlezli,
do jednoho zrezli.
1990
Na přísaze
Oči dokořán
pasoucí se slastně
po měsíci půstu
na křivkách dívčích těl.
Horda lačných šakalů,
(či - vojáků vlastně).
Každý civí
jako kdyby
jakživ ženskou neviděl.
Vlahé poledne.
Netřeba už svetrů.
Těsná dívčí trička
vpředu napnutá,
lehké, krátké sukénky
vlají v mírném větru.
Každý mlsá
boky, prsa,
ňadra - ani nedutá.
Ještě hodinku!
Fantazie pouští
sama sebe z uzdy.
Dneska bude flám!
S ňákou pěknou, prsatou,
zalehnu do houští,
vášně žár,
pak piv pár,
zpiju se...TAK PříSAHáM !
28.4.1988
čtvero ročních období
Ahoj jaro! Ahoj 1. máj!
Lidi mávaj, asi radost maj.
Nevím z čeho. Asi přebrali.
Doma se poblinkaj.
Ahoj léto! Ahoj prázdniny!
Mám chuť na sex, mám chuť na klíny
Iny, Květy, Marty, Martiny.
A nejsem jediný.
Ahoj podzim! Ahoj dny dračí!
Noci delší, dny stále kratší.
Známý holky jsou už jinačí,
sex už jim nestačí.
Ahoj zimo! Ahoj Nový rok!
špunty lítaj, sálem duní rock
a já sektem zpitý jako cvok
vrávoravý mám krok.
27.4.1988
Dívka 88
Oči dívek, to jsou branky
do království pitomosti.
člověk do nich vlítne, slítne,
zpřeláme si všechny kosti.
Rety dívek, to jsou pasti
slibující různé slasti.
Však za rty jsou skryty zuby
a když nachytá se vůl,
už ho svojím stiskem hubí,
dokud není navejpůl.
Ňadra dívek, to jsou mysy.
Jak je spatříš, nevíš, čí jsi.
Na chatrných vorech k nim vypluješ
a pak hobluješ
a hobluješ
a hobluješ.
Dívčí úsměv, to je ovšem poesie.
Oslní tě a ty nevíš, která bije.
V objetí slibném myslíš jen na lásku,
na její klín, a přetahneš vycházku.
27.12.1988
Básnička
Chtěl bych se s tebou mazlit,
trochu nesměle, dlouze a potichu.
Chtěl bych se s tebou mazlit,
v teple postele šimrat tě na břichu.
Chtěl bych se s tebou mazlit
v šeru zamčené třinácté komnaty.
Chtěl bych se s tebou mazlit.
Mám všechno potřebné, jenom ten klíč máš ty.
Chtěl bych se s tebou mazlit
a s trémou panice chtěl bych tě ochutnat.
Chtěl bych se s tebou mazlit
a potom nejvíce chtěl bych se s tebou...snad...
boxovat.
1994
Vyznání
Krásná jsi jak dívčí ctnost
i když zní to jako fráze.
Jenže je to skutečnost
jasná, jak flek na podlaze.
Oči tvé - to jsou dva džbány,
když se na mne občas kouknou,
se zlatými velrybami,
jež mě asi brzy spolknou.
ústa tvá jsou magnet rudý
s pólem mínus - já mám plus.
Však když už vím kam a kudy,
změní napětí a - šlus.
Jsi růže, lilie a pod...
Stejně krásná, to já vím,
však jak v zimě hromosvod
chladná jsi. Ale co s tím?
Věděl bych jak na to jít;
vzít na tebe kladiva,
nad ohněm tě rozžhavit
a pak kout tě zaživa.
Ten chlad z tebe vymlátit,
místo něho dát ti žár,
na čelo ti vypálit,
jak je krásné slovo: pár.
1984
*************
Ukradnu pro tebe kytku
růží červených.
Možná, že na tvojí tváři
na chvíli vykouzlí smích.
Možná, že jako ta růže,
na chvíli zčervenáš.
A kdybys dala mi pusu,
řeknu, že krásný rty máš.
Ukradnu pro tebe astry,
bude jich devatenáct.
Potom, až tvůj pohled zjihne,
zkusím tě nesměle zmást.
Možná, že jako ty astry,
tvé oči zazáří.
Pak možná co ti chci říci
přečteš si v mé tváři.
Ukradnu pro tebe bílou
za půl kila orchidej
a potom začnu tě svádět
a budu moc nejistej.
řeknu ti:"Tuhletu kytku
hebkou, tak jako tvá pleť,
něžnou, jak slovíčka lásky,
do svých blond vlasů si vpleť."
Kradl jsem pro tebe kytky
všech vůní, barev i jmen,
čekal jsem víc, než jen úsměv,
však zůstalo u něj jen.
Chtěl jsem tě kytkama získat,
chtěl jsem tě líbat, mít rád.
Nakonec dostal tě bourák,
co s tebou chce si jen hrát.
1987
Písnička
Před chvílí pršelo a teďka už neprší.
Včera ti to slušelo a já ani netušil,
když pozval jsem tě do bytu,
že ty mi tady uklidíš.
A dneska tě už nechci tu
a že se trochu nestydíš.
Soused cvičí na trumpetu,
nechci tě tu, nechci tě tu,
preluduje, hraje Queeny,
rozejdem se z tvojí viny!
V rádiu houkali, to bude asi přesně.
Můj ty hlasateli, jen děs mě, děs mě, děs mě.
Povídej, kde se zabíjí
a kolik je mrzáků,
kolik těch, co nepřežijí
na rozkaz ňákejch čuráků,
a kdy bude, statisticky,
bez záruky, jako vždycky,
řekněte nám přesný data,
kdy už bude konec světa?
čas běží dopředu a nechce se mu zpět.
Dělám, co dovedu už třiadvacet let.
Zkoušel jsem chodit pozadu
a nabízel mu úplatky,
k moudrejm jsem chodil pro radu
a třídil jejich poznatky
a jediný, na co jsem přišel,
že abych s tím časem vyšel,
musím si mu stoupnout čelem
s pistolí a nebo s dělem.
V masně jsem nakoupil trsátka a pět piv
a řezník mě voloupil a tak jsem mu neřek vtip,
co jsem si pro něj schovával,
a to jsem ho vytrestal!
Ten fór, ten by s ním zamával!
Já pochybuju, že ho znal.
Plácal by se do stehen
a veselej byl celej den.
Teď má víc o tři padesát,
jenže se nemá čemu smát.
1991
Dásně
3 + 1
Mám 3 + 1 a v něm 3 + 1 prázdnoty
a jednu kytku, kterou's mi kdysi dala ty.
Mám pár ohranejch desek, který jsme si pouštěli,
když jsme se spolu spouštěli.
Mám otřískanou kytaru, kterou jsem tě sbalil,
schovanou lahev od vína, kterou jsem tě tenkrát nalil,
dopis, ve kterým's mi napsala, že prej mě máš ráda,
v koupelně houbu, kterou's mi myla záda.
Mám sporák, na kterým's mi vařila
ty svoje blafy, kterejma's mě málem zabila,
mám 2 ruce, kterejma bych tě býval zadržel,
a lahev vodky,
a lahev vodky,
abych to vydržel.
Máme pár společnejch klubů, kde jsme se opili,
a pár vlastností, pro který jsme se na sebe zlobili,
a pár vzpomínek, který si v sobě neseme.
Ňáký je lepší zapomenout a jiný zas zapomenout nechceme.
Jak jsme tuhle pěkně zmokli a jedli z jedný konzervy,
a jak jsme byli pořát spolu a lezli si na nervy,
jak jsi připálila guláš a jak jsme ho potom vylili,
jak jsme se poštěkali a pak se nazí smířili,
jak's nechala klíče v zámku, když jsme jeli oslavit
Novej rok, a já pak musel ty dveře vyrazit,
jak jsme plánovali léto, který ještě nepřišlo,
a jak jsme plánovali
život spolu
a vono to, sakra, nevyšlo.
1990 & 1994
Nostalgie
Neprodejný pramen vlasů,
vzpomínka tichá na tvojí krásu.
Otisky prstů na klice setřel čas.
Stíral je včera, dneska
a zejtra bude zas.
Ve tváři zrnka máku, kaz roztomilý,
a ústa, co se smějou, vždy v pravou chvíli,
oči, co v mžiku popletou ti hlavu,
a ty propadneš peklu
a jdeš si na popravu.
To všechno bylo a už není.
I celej vesmír půjde jednou k čertu.
A rty, co sváděj k políbení,
náhle už, jako kdysi,
nesmějou se žertům.
Krev na mý tváři od tvojí růže,
bronzový teplo tvý sametový kůže
a pohled, který udělá z vrahů ovce
a notorici rázem
vrhnou se po sodovce.
To všechno bylo a už není.
I celej vesmír půjde jednou k čertu.
A rty, co sváděj k políbení,
náhle už, jako kdysi,
nesmějou se žertům.
1987
******************
Občas se povede perfektní trapas,
kterej pak člověka zamrzí.
Třeba, když holka lehne na kanafas,
myslí si kdoví co,
a vono nic.
Vůbec nic,
vůbec nic.
Snad jen ta omluva
a smutek prázdnejch sklenic.
Když máte špatnej den,
nechoďte ven.
Občas se stane že, že člověk špatně vstane,
už první kroky stoupne na hřebík,
na svojí holku pak kouká se polekaně,
bojí se jejích slov
a jejích slz,
když zklame.
Když zklame,
zbyde jen omluva
a polibek je slanej.
Když máte špatnej den,
nechoďte ven.
Občas je lepší bejt zalezlej jako veš,
nemyslet, neslyšet, nevidět.
Zvláště, když den je vůl a kluzkej jako pleš,
a kdo nic nedělá,
nic nezkazí.
To přejde,
to přejde,
a za dva, za tři dny
půjde zas, co teď nejde.
26.5.1987
**********************
Zapomeň, chlapče, zapomeň na lásku,
ten cit už nepatří do tvého.
To, co ti patří, máš v sepnutým opasku,
to, co ti patří, máš za svým čelem,
vzpomínky na prošlý týdny a léta,
kdy dělal's, co jsi chtěl, s hlavou i s tělem.
Zapoměň, chlapče, zapomeň na flámy,
ty noci zmizly, jak ze skříně naftalín.
Zapomeň, chlapče, na přítulný dámy,
na chvíle rozkoše, na lásku těla,
na ňadra dívek a na jejich hebký klín,
kdy dělal's to, co se obvykle dělá.
Zapomeň, chlapče, zapomeň...na civil.
15.4.1988 Benešov
***************
Bývala jsi jiná,
byla's plavovláska přírodní,
smích, co neusína,
smutek, který stále sní,
louka plná čtyřlístků,
stačí ruce vztáhnout,
něžná kytka s vůní skořice,
přivonět a padnout
do světa mimo tenhle svět,
tam, kde se nestřílí,
do léta, v kterém nemáš let,
kde tančí obilí,
do odpoledne v knížce,
kterou's čet tak dávno...
snad už v době,
kdy jsi ještě nebyl narozen.
Bývala jsi sladší,
jako jabko ještě nakyslý,
svíce která plaší
noční můry a splíny zlý,
šál na torzu Athény,
které paže chybí,
zeppelin nadlehčovaný sny,
z něhož člověk vidí
do světa mimo tenhle svět,
tam, kde se nestřílí,
do léta, v kterém nemáš let,
kde voní obilí,
do odpoledne v knížce,
kterou's čet tak dávno...
snad už dříve,
než byla někým napsána.
Bývala jsi jiná,
byla's má propustka do ráje,
list, co zapomíná
na to, že už podzim je.
čas, poťouchlej úředník,
sečet dal - má dáti,
a teď už jsi zkrátka jiná,
chvíle, co se krátí.
A ten svět mimo tenhle svět,
tam, kde se nestřílí,
to léto, v kterém nemáš let,
kde tančí obilí,
navždy zůstane v knížce,
ke které se vrátíš
možná až tehdy,
kdy stářím přiměřeně zhloupneš.
24.4.1988 Benešov
****************
Bojíme se citů
a rozlitý vzpomínky z podlahy
těkají rychleji, než líh.
Bojíme se citů
a bojíme se odvahy
a moudrostí z nedočtených knih.
Máme strach z lásky
a bojíme se chovat, jako děti.
Máme strach, že budem, a potom, že nebudem.
Máme strach z lásky
a stydíme se plakat z dojetí,
říkáme sbohem a myslíme čert tě vem!
A bojíme se Boha,
té laskavé a moudré bytosti,
vousatýho pána, mistra krutých žertů.
Bojíme se Boha,
toho nebeskýho dobráka od kosti,
bojíme se Boha víc, než čertů.
Kdo náš osud určil
a teď naše cesty kříží,
kdo nám činí bolest, radosti i krize?
Kdo náš osud určil,
byla to náhoda a nebo ten na kříži
a nebo snad ta hloupá, zlomyslná televize?
Ve vyjetých kolejích
žijeme si vlastní divnej život
a někdo si snad myslí, že je svobodnej.
Ve vyjetých kolejích
svázaný opratěmi těch svejch svobod,
řídíme se pravidly, jež určil někdo jinej.
1995
Spartakus
Padá mokrá tma a na lidi strach
úzkozt otroků znavených
Hrozivě mlčících v ponurých dějinách
A pod kopcem smích
Padá mokrá tma a tisíce snů
Mužů srážených životem
Mdlé oči upřené strnule do ohňů
A Krassus pod kopcem
šest tisíc křížů na Via Appia možná už stojí
šest tisíc křížů na Via Appia možná už čeká
šest tisíc křížů na Via Appia
Jitro zoufalé v šiky postaví
Slunce pozlatí jejich zbroj
Spartakus před bitvou bělouše popraví
A pěší vyjde v boj
Bok po boku teď se ženou štvaní
V kalném svítání pro svůj kříž
Za chvíli v krvi se utopí povstání
Spartaku ty to víš
šest tisíc křížů na Via Appia možná už stojí
šest tisíc křížů na Via Appia možná už čeká
šest tisíc křížů na Via Appia
20.1.1989 české Budějovice
Pesimistické blues
Chtěl bych si trošku, jen tak trošku povyrazit,
povolný dívce svojí černou duši vrazit
třeba za výstřih.
Tam by možná zbělala od její bílý kůže,
potom bílá zarděla by se jak rudá růže,
až bych tvář měl umazanou od dívčiny růže.
A tohle všechno, to snad stát se může
Chtěl bych jednou z kopýtka vyhodit si kdesi,
za hlavu hodit splíny, dilemata, stresy,
zahodit paměť.
Pročísnout zapomněním nervy pocuchaný,
pohostit, pomilovat roztomilý dámy,
podrbat, prohnat vzduchem oblíbený fámy.
Tak tohle všechno, tohle všechno je mý přání.
Chtěl bych si trošku, jen tak trošku písknout,
problémy hodit do světlíku, dveřma třísknout,
vyjít do světa.
Tam nechal bych se zmámit stovek reklam září,
jak hloupej Honza šel bych s vyjevenou tváří,
vždyť já byl u báru snad naposledy v září
a teď je duben a zvířátka se páří.
Možná, že dřív, než umřu, ještě vyrazim si,
na nohy vetchý narvu svý vodřený džínsy,
zahodim paměť.
Pročísnu nervy pocuchaný zapomněním,
ze dne na noc se z kmeta v mladíka zas změním.
Pak přijde neúspěch u žen, na něž se křenim,
mě dojde, že je pozdě začít se řáděním,
a pak mě uvidíte ráno v světle denním
viset na opasku pod lešením.
1987
Sensitivní blues
Opuštěný 2 + 1,
2 facky a klíče v kastlíku,
teplota duše, jako koncem ledna (na poklep duto)
a nervy v pytlíku.
Na bílý stěně plátno - laterna magika.
A kdo tohle vyřeší?
Zas jen ta putyka!
Otřepaný nitky citů
praskaj, jak ledy z jara na potoce.
Na stole pohozená rtěnka, (snad špatná konstalace hvězd)
horoskop selhal, jak už párkrát v roce.
Skleróza srdce, zánět lásky a kolika.
A kdo tohle vyřeší?
Zas jen ta putyka!
Rozeklaný hroty nervů,
popel na koberci, popelník v televizi.
Posloucháš sensitivní blues,
svý vlastní blues o vlastní krizi.
Skleróza srdce, zánět lásky a kolika.
A kdo tohle vyřeší?
Zas jen ta putyka!
1987
Syrovej song
Chlapeček blonďatej, v kapsičce kamínky,
žlutý měl autíčko s červenou střechou,
jednu měl maminku a čtyři tatínky
a nos měl pihovatej a pusu prostořekou.
Když kráčel s rodiči álejí zelenou,
tak jeho tatínek v pořadí čtvrtej
strašně se rozeřval na babku shrbenou,
že prej mu její pes pomočil botu.
Tu řekl chlapeček hledíce na muže:
"Vždyť tenhle pejsánek, vždyť je to štěně.
A tahle stařenka, ta ža nic nemůže."
A otčím nevěděl co a tak mu jí vrazil.
Ve škole v hodinách občanské nauky,
když řeč šla o právu, jež kažný má,
zeptal se nevinně, jaký jsou záruky,
že je to právo, pro všechny stejný.
Když potom poslán byl na hanbu ke dveřím,
tak stejně nevinně poznamenal:
"Promiňte, ale já těm právům nevěřím."
Tak tohle pravil a dostal poznámku.
V hodině ruštiny, když báseň přednést měl,
řek klidně:"Tohleto jsou pěkný sračky.
A já to poznám. Jsem básník, bohužel,
a tuhle neřeknu."Tak dostal pětku.
Když do škol vojenských prováděn nábor byl,
řek pánům verbířům:"Táhněte kamsi!
Snad kdybych od dětství na hlavu padlej byl,
byl debil úplněj, pak bych tam šel."
Když potom komise řešila přestupky,
kterých se dopustil ve školním roce,
chladně řek:"Kašlu vám na vaše úsudky."
A všichni strnuli a pak ho seřvali.
Když školu vychodil, toužíce po citu,
toužíce po lásce holku si našel;
rudé rty z červánků a oči z blankytu,
pleť ze svítání a vlasy z paprsků.
V parku na lavičce hrával jí romance,
líbal jí v přísvitu měňavých hvězd.
Pak však se chopila svý životní šance
a, aby zbohatla, tak se prodala.
První den za máje, když davy jásaly,
vyšel ven s kytarou a začal hrát
písně o životě a tak ho sebrali
beze vší debaty za provokaci.
Vlasy až na záda pod sluncem řijnovým
s bandičkou v modravým na Kampě hrál.
Když přišli rotmistři v mundůru zeleným,
neztišil ani hlas, ani se nepohnul.
Když jeden chlupatej s pohledem jako štír
zeptal se ledově, co vlastně chtěj?
Prostě řek:"Jediný, co já chci, to je mír."
A tak bez zbytečnejch keců dostal obuškem.
S kytarou na zádech v ulicích chodí dál
a křivdy života vkládá do písní,
nemůže být už svůj, aniž by přitom hrál
něco, v čem je on.
A tak se z něho stal protestant z profese,
vlasatej mladík, co dobře ví,
že když to přepískne, tak si to odnese.
A přesto přese všechno zpívá dál.
3.10.1985 Pelhřimov
Něžný, ale opravdu velice něžný protestsong
Na louce plné vlčích máků
střílel jsem s partou kluků z praku,
vlaštovky sundával jsem v letu
a první byl v pouštění draků.
Na tiché louce při měsíčku
sbíral jsem žabky do pytlíčku,
sonety hrával jedné dívce,
co měla prsten na malíčku.
Na louce pod přelety racků
dostal jsem od svý milý facku,
když jsem jí pod sukýnku strkal
svojí neomalenou pracku.
Když louku skrápěl déštík vlahý,
pod břízkou říkala mi:"Drahý!"
když před tím cudně odměnila
polibkem veškeré mé snahy.
Když louku státní statek kosil,
poprvé cigáro jsem zkusil,
pak po pár šlucích v mračnech dýmu
jsem celkem upřímně se dusil.
Když louka zavoněla slámou,
chodil jsem na ní s jednou dámou.
A když ztratila o mě zájem,
poznal jsem smutku příchuť slanou.
Na louce v podzimním marastu
s partou jsem oddával se chlastu
a, aby se to nepoznalo,
pak doma jed jsem zubní pastu.
Na louce za stařičkou hrází
prvně jsem přefik holku v mlází,
při tom jsem celkem vyjeveně
civěl, jak pěkně sebou hází.
Na louce za mrňavou vískou
poznal jsem pomatenost nízkou,
když jedna zkušenější žena
strhla mě do trávy za břízkou.
Na louce, kousek vedle trati,
poznal jsem, jak se život krátí,
když přišlo z Vú předvolání,
že prej mám do války se bráti.
Teď na louce si zajíc líná,
ale ta louka už je jiná;
zákopy jizví její tvář
a místo trávy je tu hlína.
Nad loukou letí čápi bílí
a tanky na bojiště pílí
a kravál šrapnelů a pušek
burácí vzduchem každou chvíli.
Teď na tý louce mýho mládí
šílenců šik se zabít pádí
a kousek nad tou smutnou drámou
motýlek motýlici svádí.
2.10.1985 Pelhřimov
O jedný holce
Vlasy měla až tam, kde končí záda
a tělo se posadí.
Byla děsně fajn a měla mě ráda,
hlas jako, když pohladí.
Kouřila marjánku,
pila gin a žila na zámku
ve třetím poschodí starýho činžáku.
Na tváři měla pihu a pak ještě druhou,
ale, kde tu, vám nepovím,
uměla skvělý škubánky a tančit s duhou
a mluvit jazykem zvířecím.
Když trpěla splínem,
tak se opila vínem
tam ve třetím poschodí starýho činžáku.
Měly jí vždycky rády všechny kočky
a všichni psi z okolí.
Milovala marmelády a, co jsem jí znal,
stále 18 bylo jí.
A všechny ženský světa
žily tam u ní v podnájmu všechna ta léta
tam ve třetím poschodí starýho činžáku.
Když jsem byl někdy zlej a nebo opilej
a nebo zkrátka ňák jinak zmatenej,
nejdřív mi hodila kafe na hlavu a pak řekla:"To bude O.K."
A taky že bylo.
Začali jsme se smát
a tu noc nešli jsme spát
tam ve třetím poschodí starýho činžáku.
Jestli se teď všichni ptáte, co je s ní dnes,
tak to vám nepovím.
Já jsem totiž tu holku ještě nepotkal,
ale jedno, jedno vím;
určitě někde žije,
kouří marjánku a gin pije
a třeba zrovna ve třetím poschodí starýho činžáku.
Nosí sepraný džíny,
poslouchá Doors, Floydy, Zappu a Queeny,
když začne trpět splínem
tak se opije vínem,
v kleci má žlutou andulku
a na dveřích mosaznou cedulku;
Nováková,
Berková,
Lukášová,
Koudelová,
Jarešová
nebo Jandová
a nebo nějak jinak...
To je fuk.
30.6.1992
Requiem
Až si pro mě přijdou černí havrani,
nechci slyšet žádný trapný cajdáky.
Doufám, že mí kluci přijdou zahrát mi.
Na mým pohřbu musej lítat repráky.
A dojede pro mě taxi poslední,
těžko už sám dojdu do něj z postele.
Pozdravujte ode mě pult nálevní
a vězte, sejdeme se v pekle, přátelé!
Až mi ztuhne tělo a na rtech smích,
až mě přejde veškerá chuť na fóry,
místo vody svěcený mi čistej líh
cákněte, kluci, místo kněze na póry.
Až si pro mě přijdou funebráci
a ztuhlýho mě hoděj hezky na máry,
první věc, co budu mít na práci;
v pekle začnu shánět nový kytary.
Až si pro mě přijde kmotra Zubatá,
pozdravujte všechny, co jsem znal,
pozdravujte všechny pěkný děvčata
a vyřiďte jim, ať to dělaj dál!
30.11.1992
Jiné překlesy
Být = ?
Být nesmrtelným = ? + Být
*****************
Měl jsem před sebou bílej papír
a nevěděl jsem,
co na něj napsat.
Chvíli jsem přemýšlel
a pak jsem napsal:
Měl jsem před sebou bílej papír
a nevěděl jsem,
co na něj napsat.
Chvíli jsem přemýšlel
a pak jsem napsal:
Měl jsem před sebou bílej papír
a nevěděl jsem,
co na něj napsat.
Chvíli jsem přemýšlel
a pak jsem napsal:
Měl jsem před sebou bílej papír
a nevěděl jsem,
co na něj napsat.
Chvíli jsem přemýšlel
a pak jsem napsal:
Měl jsem před sebou bílej papír
a nevěděl jsem,
co na něj napsat.
Chvíli jsem přemýšlel
a pak jsem napsal:
Měl jsem před sebou bílej papír
a nevěděl jsem,
co na něj napsat.
Chvíli jsem přemýšlel...
A co z toho plyne?
Dost a dost
se toho dá napsat o ničem
a vždycky se najde někdo,
kdo to bude číst.
1995
Hon
Honim ho,
honim ho,
honim ho,
honim ho,
honim ho,
honim ho,
honim ho,
porát ho honim,
honim dál,
honim ho,
honim ho,
sakra,
mám v sobě moc vína!
1997 železná Ruda
************
Pochčiju se
Zeseru se
Pobleju se
Udělám se
Zpotim se
Umeju se
Vyčistím si zuby
žvejkačka
A kdo co pozná?
1997 železná Ruda
Kult
Jsem básník.
Jsem dobrej básník.
Jsem kurevsky dobrej básník.
Jsem zatraceně kurevsky dobrej básník.
A kdo nevěří,
ať sem běží,
a já mu nazvracím plnou kapsu básní
tak dobrejch,
že ty básně budou z tý kapsy
smrdět ještě po léta,
i když budou
už 100x vypraný.
Nikdy se jich už nezbaví.
1997 železná Ruda
***************
Hvězdy
Pod kterými se znovu vrací
Ten starý pocit
Vlastní nepatrnosti
A velikosti
Duše
Která je schopná
Jediná
Celý ten vesmír absorbovat
A proto si zaslouží
Být nekonečnou
5.3.1997 železná Ruda
*****************
Zapíchali si.
Zapíchali si kdovíkde
a kdoví jak
a vrhli mě do světa.
Nemoh jsem proti tomu
nic namítat.
Nikoho jsem se o to neprosil,
ale koneckonců
ani jsem se tomu
nějak výrazně
nebránil.
Ostatně;
neměl jsem z toho ještě rozum.
Pak mě oblíkli.
A nejenom,
že mě oblíkli,
ještě navíc
mi všemožně naznačovali,
že tak to má bejt,
že tak je to správně.
Tak jo.
Ani z toho
jsem ještě neměl rozum.
Naučili mě mluvit.
Ani o to jsem se neprosil,
ale opět jsem ani
neodporoval.
Tehdy jsem ještě netušil,
že těmi slovy
uvěznili mé pocity
do přesně vymezených ohrádek
a navíc získali prostředek,
jímž mě pak nutili
odpovídat.
Jak jsem měl koneckonců v těch letech
tušit, o co vlastně jde?
Neměl jsem z toho ještě rozum.
Pak mě vzazili do školy.
Aniž bych do toho
měl co mluvit.
A tam mi začali tvrdit,
že tohleto je dobrý,
tohle špatný,
tohle černý,
tohle bílý, tudíž
všechny ty věci,
o kterejch snad až teď
jsem schopen soudně uvažovat,
mi tam servírovali jako upečený
a chtěli po mně,
abych jim to baštil,
aby mě pak z toho mohli vyzkoušet.
No a já jim to baštil.
Jak jsem z toho taky tenkrát
měl mít ještě rozum?
A potom ta děsná sprosťárna!
Musím prej něco dělat!
Proč?
A co?
Takže jsem si ve věku,
kdy jsem sotva věděl,
co vlastně chci
a čím chci
a proč chci
něco bejt,
vybíral
co budu.
To mě úplně zmátlo
a vůbec už jsem z toho neměl rozum.
Tak jsem začal dělat a vydělávat.
Jíst se bohužel musí.
A někde spát.
Do něčeho se oblíkonout...
Jenže ono to nebylo
jenom to; pracovat,
vydělat si,
najíst se,
vyspat se,
oblíknout se...
Ono to bylo pořát ještě to:
tohle je správně, to musíš;
tohle je špatně, to nesmíš;
tohle je bílý - hodnej hoch;
tohle je černý - ty ty ty!
A ještě jim za to platit daně!
že se o mě tak hezky
staraj.
říkal jsem si:
Co se staráte?
Nestarejte se.
Jděte si svou cestou
a já si půjdu svou.
říkali tomu puberta
a protože ani sami nevěděli,
co s tím,
tvrdili, že je to normální.
To už jsem jim ale tolik nežral.
Tou dobou už jsem konečně začínal rozum brát.
No a pak mě zavolali na vojnu.
No co má, sakra,
znamenat zase tohle?
Já že je mám s puškou v ruce,
s ohněm v srdci
a v případě potřeby
i s nasazením života
s hrdostí v dmoucí se hrudi
bránit?
Proč?
Za to, že jsem se tu narodil?
Za to, že mě naučili mluvit?
Za to, že mě oblíkli?
Za to všechno, co mě naučili?
Za to všechno, co pro mě udělali?
Ale já to nechtěl (viz výše).
Já si to nevybral.
Já si to neprohlíd.
Nepotěžkal.
Nerozmyslel.
A nekoupil.
Vnutili mi to všechno
a teď abych byl za to vděčnej?
No co je tohle za habaďůru?
Mě se to nelíbí.
Hele, uděláme to takhle:
vemte si to všechno zpátky,
já si to všechno promyslím,
něco si o tom přečtu,
tenhle problém zřejmě nebude nic novýho,
takže mrtví klasikové
a filozofové
a nepohodlní repetenti
a jiní nepohodlní
by o tom mohli něco vědět,
já s nima o tom pouvažuju,
podumám,
no, a
pak vám řeknu.
Jenže takhle to ale nešlo.
Takže čas běžel dál
a já šel tím korýtkem pro dobytek
s ním.
A rozum?
Otravoval.
Pak přišel skutečnej svět a život
ve svý opravdový podobě.
A mně pořát někdo nutil,
co je dobrý
a co špatný.
Jenomže, jak mám někomu věřit,
co je dobrý
a co špatný,
když mi začalo bejt jasný,
že to vlastně nikomu
není pořádně jasný.
Je jenom před nějakým časem
naučili ti předešlí oni,
co je dobrý
a co špatný,
a ani ti předešlí oni
v tom neměli pořádně jasno.
A kdo ví,
kolik generací
se to už takhle táhne?
Takže nakonec nezbývá,
než udělat si v tom jasno sám.
Každej sám za sebe.
Takže to vám teda pěkně děkuju!
O tyhle problémy jsem tedy opravdu
nestál!
Když potřebujete vědět,
kde něco je,
třeba město,
nebo ulice,
nebo třeba hajzl,
stačí se zeptat příslušného
a on vám vaši otázku zodpoví.
A pakliže to tam skutečně najdete,
je potvrzeno,
že se váš rádce nemýlil,
popřípadě nelhal.
To samé, když se jedná o to,
kolik je hodin,
kolik je tolik a dvě,
nebo, co je tohle za zvíře,
nebo za brouka,
nebo za strom,
nebo jak vybílit strop,
nebo hospodu,
jak přivést ženu k orgasmu,
jak udělat středně propečenej biftek spíš trochu do syrova...
Ale když máte otázku třeba:
kolik lidí se smí obětovat
pro jeden dobrý skutek středního významu
řekněme ve tři hodiny ráno středoevropského času,
když se pohybujete rychlostí času
od narození ke smrti,
která z bodu B vyrazila
z budoucnosti k přítomnosti
rychlostí lidské blbosti
a jedním jablkem,
množinou otázek
a třemi hruškami?
Nebo:
jaká je cena lidskosti,
když kilo švestek stojí 26 korun
a za jednu zkušenost
jste zaplatili draze?
A nebo to obligátní:
Kdo jsem?
Kam kráčím?
A až tam dojdu,
bude ještě otevřenej bufet?
Proč jsem tady?
K čemu?
Jsem dobrý člověk?
A pakliže ano,
kdo mi na to vydá potvrzení?
Tak na to už vám nikdo
neodpoví
a když ano,
stejně se mu nedá věřit.
Takže teď beru rozum,
beru do hrstí
a jdu do toho!
Teprve začínám,
takže po mně nechtějte
hned zkraje zázraky.
Začínám se ptát.
A dobrá otázka
není zas tak špatnej začátek.
Protože je to rovnice
alespoň o jedné známé.
1995
Prakticky o tom samém jako
řekli mi:"Ber!"
A já na to, že nechci.
A voni, že je to nezajímá, ať si vezmu.
A já na to, že nechci.
A voni, ať prej si vezmu, nebo uvidím.
Tak jsem si vzal.
A voni, ať zaplatím.
A já na to, že jim to teda vrátím.
A voni, že prej to zpátky nechtěj, ať hezky platím.
No řekněte, co je tohle za způsoby?
A to není fór, to je život.
A ponaučení?
Nikdy si neberte, co nechcete, a uvidíte.
1995
******************
Nechci se nemít za co stydět,
jako ti, co se nikdy nestyděj.
Nechci být nikdy bezúhonný,
jako ti, co nedojdou nikdy úhony.
Nechci mít čistý trestní rejstřík,
jako ti, jejichž čistota je trestní rejstřík.
Nechci mít nikdy čistý ruce,
jako ti, co si je nikdy neušpiněj.
Nechci nikdy nemít nedostatky,
jako ti, co nemaj nikdy nedostatek.
Nechci být nikdy předvídavej,
jako ti, co vždy předvídají změnu větru včas.
Nechci mít nikdy ve všem pravdu,
jako ti, co se nikdy nemýlí.
Nechci nikdy nemít špatný svědomí,
jako ti, kteří nevědí, co to je.
1995
Smutná báseň
Vy úchylní misionáři,
koho a od čeho zachraňujete?
Vy úchylní humanisté
(jsem jedním z vás),
koho to vlastně chcete chránit?
Mozky s potencí atomové bomby,
nebo pederasty s vůlí tvořit
humanismus?
Vy úchylní demokraté,
co dáváte svobodu rozhodovat
lidem bez intelektu
a tudíž prosazujete
vládu
většiny
kreténů.
Běžte se vy všichni vysrat!
28.7.1997 železná Ruda
************
Vemte mi vše!
Vemte mi nebe,
vemte mi peklo,
vemte mi, co chcete,
třeba i mne si vemte,
vemte mi suchý z nosu
i mokrý z mandlí,
vemte mi mastný z uší
i jogurt z podráfku,
vemte mi opravdu vše.
Jediný, co mi nechte,
nechte mi chuť
a vůli
chovat se,
kurva, slušně!
28.1.1997 železná Ruda
******************
Miluji jídlo,
i když ho často vyzvracím.
Miluji ticho,
i když křičím ze spaní a u toho.
Miluji sex,
i když ty pohyby jsou vlastně směšné.
Miluji peníze,
protože bez nich není ani jídlo,
ani sex,
možná to ticho.
(A život jsem si nechal nakonec!)
Miluji život,
ale o tom se nekecá,
to se dělá.
28.1.1997 železná Ruda
******************
Každý den připraven na lásku,
každý den připraven na odmítání,
každý den připraven na popravu,
každý den připraven na cestu do ráje,
každý den připraven na život,
každý den připraven na smrt,
každý den připraven na boj,
každý den připraven na smíření,
každý den připraven na další den,
každý den připraven.
Každý den.
6.2.1997 železná Ruda
**************
Otevřu takhle ráno oči
a vidím,
jak na mě kouká život.
Tak se na něj usměju
a povídám:
"Ahoj!"
A on:
"No jen se tak na mě netlem!
Až budeš večer usínat,
už se takhle usmívat
nebudeš!"
A já si myslím:
"že ne?
No to bych se na to podíval!"
1995
****************
Když přijde správnej den,
musí se chytit za pačesy.
Správnej den totiž
nepřichází každej den.
A když už přijde,
je škoda ho nechat
jen tak proklouznout
mezi prsty.
Když přijde ten správnej den,
měl by toho člověk využít
a udělat to,
na co se už dlouho chystá;
oženit se;
rozvést se;
namalovat obraz,
nebo strop;
umejt okna,
umejt hajzl;
zapíchat si,
nebo naopak pro změnu nepíchat;
vyprat si džíny;
dát výpověď;
koupit si psa,
nebo ňákou kočku...
Když přijde ten správnej den,
mám vždycky ohromnou
radost ze života
a krásně se zmažu.
Jo jo!
Správnej den
by se neměl nechat odejít
jen tak.
25.8.1995
*******************
Když ráno svítí slunce do oken
a ty stáhneš ze svý holky deku
a objeví se ta úžasná silueta
jejího pasu, boků a stehen
a sluneční paprsky dopadají
na ten její zadek
a nádherně celou tu scenerii stínují,
líp, než to dokážeš ty a nebo
kdokoli na světě,
to je KRáSA.
A když jí pak vzbudíš polibkem,
kterej trochu smrdí,
protože času není nazbyt
a vykonat hygienu v koupelně by
porušilo kontinuitu,
pak na tebe
také tak trochu smrdutě
ještě ze sna vydechne
a to JE krása.
A pak se za toho ranního osvětlení
zhluboka pomilujete
a ty vaše noční smrady se smísí,
až je přestanete vnímat
a TO je krása.
A pak zase usnete,
i když musíte do práce,
ona nohy ještě roztažené,
ty ještě ztopořený,
oba zpocení a ulepení a upatlaní
a TO JE KRáSA!
Tohleto nám sebelepší transcedentní bytí
nedokáže poskytnout,
takže je vlastně dobře,
že v tom hnusném světě žijem
a milujem se.
30.3.1997 Lucerna Bar
živohošť, léto, ráno, 1,02 ‰
Není nic hezčího, než pijácký ráno.
Když se probudíte někdy nad úsvitem,
v té hodině mezi psem a vlkem,
ještě trochu přiopilí po včerejším tahu,
ale ještě ne s kocovinou,
která přijde později.
Po zemi se válejí chuchvalce mlhy,
vodní hladina se ztrácí v šedi,
kolem doutnajícího ohniště
poházené špačky,
prázdné lahváče,
krabičky od cigaret,
larvy spáčů,
pod hlavou lahev piva na utišení
prvního ranního šoku.
Kytara pohozená v trávě
tiše vlhne,
ptáci ještě neřvou,
střepy půlitrů čekají
na první sluneční paprsky,
aby se začaly třpytit.
Hlavou se míhají vzpomínky
a obrazy včerejší noci,
nesouvisle,
prokládané častými okny,
tím častějšími,
čím přibývalo hodin
a alkoholu v krvi.
Jste ještě shovívaví a tolerantní
ke svým nočním úletům,
ještě se za ně nestydíte,
ještě vám připadají zábavné.
Celý svět vám připadá zábavný,
i když někde se určitě
právě teď střílí.
Zapálíte si cigaretu
a vychutnáváte tu rozjařenost,
která vlastně z ničeho nepramení,
snad jen z té trochy alkoholu,
co vám ještě zbyla v krvi.Zvednete se přinucen nutkáním
někam jít.
Nalevo? Vpravo?
To je jedno.
Jenom se trochu projít tím ránem
a vychtnat si ho.
Třeba támhle. Nebo tam.
Brouzdáte se bos trávou,
zima není, díky alkoholu,
mezi stany a opilci
a sám pro sebe se,
jako ti šťastní blázni, usmíváte.
Teď tak potkat tu správnou
stejně rozjařenou hezkou holku,
věděl by jste, co jí říct,
bez přípravy, beze studu,
ať si je jak chce hezká,
vás to neznervózní,
nevyleká,
budete svůj,
přirozený,
sebejistý...
Jak úžasně dokáže působit
trocha alkoholu v krvi!
A pak to skončí.
Dá se do vás zima,
holka nikde,
cigareta dohoří,
teplo spacáku začne znovu lákat.
Vrátíte se zvážnělý a rozklepaný
a pak za pár hodin,
kdy už do vás praží slunce,
se probudíte teprve s tou správnou
kocovinou
a bolavou hlavou.
Pak teprve začne nový den.
1995
Na tahu
čekaje na něhu
chytám se sklenice.
Pojď sem!
Ty jsi má milá,
ty mě nezklameš,
ty mě ožereš,
ty děvko,
ty opojná,
ty skvělá,
ty studená,
ty zahřívající,
ty rozpalující,
ty zárodečná,
ty, kterou jsem ještě nepotkal,
ty tam...
Padaje hlavou na stůl,
stále přemýšlím
a stále a stále a stále
o tom jednom o tom jednom o tom jednom...
Nechci už vidět ani cítit ty vaše
nadržený přirození.
Vy si to nezasloužíte!
Eliminuji tu vaší jedinou
zbraň.
Kašlu na ni!
Seru na ni!
A tak dál...
A to je jasný,
že lžu.
Když to přijde,
jdu do toho.
A jdu
a jdu
a jdu
a jdu!
Copak to s váma udělá,
když vám řeknu:
"Nechtěla by jste si, slečno, zapíchat?"
Která z vás se znechuceně
neodvrátí,
kterou z vás to nepobouří?
Ale proč vlastně
vás to pobuřuje?
Cožpak na to nečekáte?
Když vás pozvu na zmrzlinu,
říkám přece to samé.
Když se zeptám, kolik je hodin,
říkám to samé.
Když vám řeknu:"Neznáme se odněkud?"
říKáM TO SAMé !
Já to nechápu.
Vás nechápu.
Co jste to za tvory?
Co jste to za lidi,
že chodíte jak výkladní skříně
sexshopu
a pak nic!?
Pokrytkyně (strašný slovo,
kdo ví, jestli vůbec existuje,
ale vy jste koneckonců
taky strašné!)
Jste nechutné bezpohlavní
Křemílci
a nebo co?
DáVEJTE NáM !
* * *
Zvraceje všechno,
co ve mně ještě zůstalo,
mrkev a brambory
a vůbec celej ten salát,
myslím, sakra,
sakra, na tebe!
A ty si někde v klidu
třeba čteš,
a nebo souložíš!
Mimo mne.
Mimo cokoli, co znamenám já.
Ale kdybychom se potkali!
...byla bys zděšená.
Ale ne zas tolik.
Jenom tolik, co bys unesla.
A kdyby víc...?
No jo, mám dost.
Hele, mám nápad - tohle
hoď do koše.
27.1.1997
Lucerna Bar, noc, 2,04 ‰
Jak si vysvětlit to srocování davů
na plesech,
diskotékách,
na rockových večerech,
kde se pomalu pochčiješ,
než na tebe dojde řada,
a kde polovinu času prostojíš
ve frontách na chlast?
Jak si vysvětlit ty výstřihy
a rafinovaný střihy šatů,
účesů
i chování,
ty melíry a přelivy,
ty make-upy a oční stíny,
a klopení očí,
a nebo naopak ty pohledy
naučený před zrcadlem,
ty těsný trička, co to ukážou,
a volný šaty, co to schovaj,
ty kolínský, co samy o sobě svádí,
a tu vůni potu,
co sice není chtěná,
ale která k tomu všemu nicméně patří,
ty nesmyvatelný rtěnky,
co vydrží na límci košile
všem dočista zírajícím ultrapráškům navzdory,
a ty nacvičený úsměvy,
ty řasenky a umělý řasy,
ty laky na nehty a umělý nehty,
ty vypolštářkovaný podprsenky a umělý kozy,
a umělý pihy
a umělý tetování
a umělý zuby
a umělý ruce
a umělý nohy (to jsem asi trochu přehnal)
a umělý kdovíco?
Jak si vysvětlit ty frajerský pózy
a šátky na hlavách
a opravdický tetování
a tisíce způsobů kouření cigaret,
ty našprtaný tahy zapalovači
a noži,
ty nápaditý zástřihy vousů
a vlasů
a psaní básní
a ty kecy
a chlapácký chlastání?
Není to tím, že většinu života
tokáme?
Jak my chlapi, tak vy ženy?
Není to tím, že se vlastně
celej život točí
okolo toho sexu
potažmo lásky?
A nebylo by jednodušší
stoupnout si na podstavec
a zařvat:
"Tady jsem a chci milovat!" ?
duben 1997
Bigbeat, noc, 1,32 ‰
Vy pařiči!
Vy muži vrávoravých kroků
a křivolakých cest,
vy pěšáci front na pivo,
vy muži hektických tanců,
vy muži zažloutlých prstů
a vybělených míst na džínách,
co už možná mají
nějakou tu díru,
pro vás je tato báseň.
Vy pařičky!
Vy ženy vytahaných trik,
vy inspirace všech bigbeatů
a všech klikatých cest domů,
vy královny nádražních čekáren ve 2 o5,
vy vlasatice mužských životů,
vy ozdoby tužeb našich ptáků
i pro vás je tato báseň.
Uvědomujete si vy všichni,
že dnešní den
je vaše budoucí "tenkrát" ,
tudíž to jediné,
co vám zůstane?
Nechci nijak mentorovat,
ale
vychutnejte si to!
25.4.1997 Nýrsko
Bajka
šla si jednou slušnost
sednout na lavičku do parku,
aby si trochu odpočinula
od té dřiny.
A zatímco tam tak seděla,
začala se o kus dál
mydlit Pravda se Lží.
Slušnost hned přiběhla,
roztrhla ty dvě od sebe
a povídá:
"No co to je?
Takhle se řezat!
Aspoň ty, Pravdo,
bys měla mít rozum!"
A Pravda jí na to odsekla:
"A ty jdi taky do prdele!
Sakra!
Tahle mrcha zasraná
mi tady lže do očí!"
A Blbost, stojící okolo,
začala hned křičet:
"No podívejte se na ní!
Jak je sprostá!
Pravda jedna drzá!
Nevychovaná!
Nevycválaná!
Arogantní!"
A pro Pravdu už nebylo záchrany.
Vykřičeli jí,
vykopali pryč
a začali utěšovat Lež.
A to všechno jenom proto,
že si Slušnost
šla na chvíli sednout
na lavičku do parku.
1995
****************
Nikdy jsem nepřišel na chuť
zlatu.
Jeho kráse.
Mosaz je stejně krásná,
když se naleští.
Pokud se člověk rozhlédne,
uvidí spoustu krásnějších
věcí,
pokud zrovna nestojí na smětišti,
nebo v Hloubětíně
v továrenské čtvrti,
pořípadě na smetišti
v Hloubětíně
v továrenské čtvrti.
A možná i tam.
Milovat zlato nás naučili.
Milovat zlato je tradice.
S tradicí
a učením
vůbec opatrně!
Tam, kde tyto záležitosti existují,
jde vlastní kritické
myšlení často
do hajzlu.
Tahle báseň,
co možná ani není báseň,
se vám rozhodně nemusí líbit.
Zcela mi postačí,
budete-li s ní
z vlastní vůle
nesouhlasit.
30.1.1997 Batalion
***************
Není to tak dávno,
co hlídala mě babička,
a já jsem jí zlobil,
protože to a to jsem nemoh.
A tohleto taky ne.
A tamto už vůbec ne.
A teď už můžu všecko
a babička je v nebíčku
a mě nemá kdo hlídat
a já pustnu
a pustnu
a pustnu...
Není to tak dávno,
co jsem chodil do kina
na dětský filmy.
A mně se líbily!
A teď, když náhodou zabloudím
v pralese
až k chaloupce sedmi trpaslíků
a jedné Sněhurky,
a mají tam zrovna puštěnou televizi
a v ní běží náhodou
právě nějakej ten starej dětskej film,
tak se mi snad líbí
ještě víc...
Není to tak dávno,
co jsem se olizoval po pivu,
a dělal, jak hrozně mi chutná.
A nechutnalo.
Bylo hořký.
A jak jsem se těšil,
až mi bude osmnáct
a objednám si ho jak chlap
a dám jim to sežrat!
Ale to pivo
bylo pořát stejně hořký.
A mám takovej pocit,
že je čím dál tím
hořčejší.
A za pár let
bude už tak hořký,
že ho snad ani
nebudu moct vypít...
1.9.1992
Něco jako závěr
Rozhodl jsem se jednou seřadit své myšlenky. A to podle abecedy. Začal jsem pochopitelně u A, a když bylo hotový, pokračoval jsem na B a pak na C.
A tak jsem poctivě a pečlivě třídil, řadil a zapisoval, až jsem u D zjistil, že to, co jsem napsal pod A už neplatí. Za tu dobu, než jsem dospěl k D, se něco změnilo, a já jsem se trochu změnil, a svět se taky trochu změnil, takže, aby to moje dílo bylo dokonalý, musel jsem začít znovu.
Podruhý jsem se dostal jen k C, když A přestalo být znovu to pravý ořechový. Jako starej poctivec jsem tedy začal ještě jednou.
A u C zas! Zase změny a korekce. Pak mi došlo, že tenhle můj projekt nelze nikdy zdárně realizovat. člověk se může třeba na hlavu postavit, ušima odstrkovat nebo třeba i posrat a pořát bude co opravovat a co přepisovat.
A tak jsem se na to vyflák.
A teď si představte, že jsou lidé, kteří se bez problémů dostanou až k Z a vystačí jim to na celej život.
1995
Několik slov o autorovi
úvodem mi dovolte vysvětlit, proč si autor vybral k sepsání tohoto pojednání zrovna mne. Předně nebyl nikdo jiný po ruce. Dalším důvodem je, že se s autorem přátelíme již poměrně dlohou dobu. Zde si dovolím malou parafrázi: seznámili jsme se snad už v době, kdy jsme ještě nebyli ani narozeni. Navíc se máme docela rádi a myslím si, že ho za ta léta znám lépe, než on sám sebe. A on to ví. Tolik tedy úvodem.
Miroslav JECH (dále již jen autor) se narodil 15.10.1967 v Praze na Vinohradech, dnes žije tak porůznu a v budoucnu zcela jistě někde zemře. O své smrti se autor vyjádřil: "Je to v prdeli!" Dále míní, že se mu bude špatně umírat, protože prý je "s životem veliký kamarád". život toto jeho prohlášení odmítl komentovat.
Autor je české národnosti, cítí se však kosmopolitou. Je svobodný. Autor je též voják. V budoucnu zamýšlí založit hnutí za militarizaci pacifistů, ke kterým se hrdě hlásí. Přes veškerou svou hlubokou úctu k němu a jeho dílu i celku, musím na tomto místě vyjádřit svou pochybnost, zda skutečně správně pochopil význam některých pojmů.
Jeho postoj po roce 1968 byl zprvu poněkud vratký, časem se stabilizoval, dnes je autor přesvědčen o tom, že se jednalo o okupaci nebo o bratrskou pomoc. V žádném případě nešlo o víkendový piknik.
Autor pochází z dělnické rodiny. Pouze jeho děd z matčiny strany byl pracující inteligent, což je však podle autora kontrární slovní spojení. Sám sebe považuje za pracujícího blbce. Jeho vlastními slovy: "Já jsem ale blbec!"
Na základní škole Na Smetance se často účastnil kulturních akcí, v kolektivu byl oblíben pro svou přátelskou povahu, byl vyhlášen vzornou jiskřičkou (na vysvětlenou pro ty později narozené: tak jako z kuřátek vyrůstají slepice a kohouti, tak z jiskřiček vyrůstali pionýrky a pionýři. Z nich pak dále svazačky a svazáci, což je bod, ve kterém analogie s kuřaty pokulhává), v osmé třídě byl předsedou třídy a v deváté předsedkyní. Toto transsexuální období bylo pouze přechodné a nezanechalo na autorovi žádné trvalé následky. Jedinou připomínkou tohoto vybočení z jinak normálního průběhu dospívání je skutečnost, že někteří jeho starší přátelé ho ještě stále oslovují: Marto.
M.J. je 183 centimetrů vysoký, štíhlé postavy, má dlouhé, mírně zvlněné kaštanové vlasy, modrošedé oči a pod nima většinou kruhy. Když jsem ho viděl naposledy, měl na sobě vybledlé džíny "roury", kostkovanou košili hnědooranžové barvy, odrbanou džínovou bundu s odznáčkem Brutus a hnědé krokodýlí kozačky "koně". Byl opilý. Naposledy byl spatřen jak se potácí od Písku směrem k prolézačkám.
Autor nepopírá, že se rád napije. Jak sám prohlásil, bez pití by prý "určitě nevydržel déle než 7 dní." Jeho oblíbené jídlo je "středně propečený biftek, spíš trochu do syrova." Jeho zdravotní stav je dobrý.
Autor má rád: Nohavicu, Plíhala, žáčka, Suchého, šlitra, Wericha, Horníčka, "Ringo" čecha, Mládka, Woody Allena, Richarda Bacha, Bukowského, Monty Python flying cirkus v celku a zvláště pak Terryho Gillama, Echt!, Chinaski, AG flek a Undergrass. žádám ho o prominutí, jestli jsem na někoho zapomněl. Dále má autor rád ženy. Poprosil jsem ženy o vyjádření, bohužel do uzávěrky této sbírky nedošlo, snad tedy někdy příště.
Pozvánky na literární dýchánky, mejdany a jiné orgie, nabídky k sňatku, nemravné návrhy a věcné dary zasílejte, prosím, na adresu jeho managera, což není nikdo jiný, než já: Hotel Rixi, špičák na šumavě, 340 04 železná Ruda. Peněžní dary zasílejte přímo na konto BARIéRY. Alespoň do té doby, než autor založí svou vlastní, poněkud menší nadaci BARY.
Závěrem bych rád citoval autorovo oblíbené rčení: " Jestliže si někdy odporuji, platí obojí. Nemám pravdu, Royi Beane?"
