Cesta k …a vůbec!
  kapele zbavené pout hudební vzdělanosti

    dlouhou okružní vyhlídkovou trasou s možností zkratek i oklik.

    Pokud si vzpomínám, vždycky jsem chtěl mít rockovou kapelu. Bylo mi asi dvanáct třináct, když za mnou na chatě přišel s kytarou můj kamarád Vláďa Endl a naučil mě Dajánu. Napadlo mě, že by se tím daly balit holky. Krátce na to mi máma pořídila kytaru a já, hned jak jsem se naučil další dvě písničky, ještě než jsem se naučil ladit, založil v Praze se svým kamarádem Pepou Reichmanem kapelu. Zkušebnu jsme měli v Mánesce v nepoužívaný prádelně a nikdy jsme z ní nevylezli. Myslím jako kapela. Říkali jsme si myslím „Constalation“. Na svý španělky jsme našroubovali snímače Briliant deluxe a hnali to přes nějaký radia. Přibrali jsme bubeníka Roberta Bandyho, kterej ovšem neměl bicí, takže vařečkama mlátil do papírovejch pytlů, který pravidelně vynášeli do dvora z truhlářský dílny plný hoblin a dřevěnejch odřezků. Takhle s odstupem si ale myslím, že víc než muziku jsme to tam dole v tom suterénu zkoušeli na holky. Vodili jsme je tam, tvářili se jako kapela a zkoušeli je obírat. Občas se to i povedlo. Taky jsme hodně zkoušeli kouřit a zkoušeli co s náma udělá Staropramen nebo litr jabčáku na ex. Taky jsme dost zkoušeli trpělivost lidí z baráku a rodičů, která jednou přetekla. Když jsem se na svý patnáctiny zlískal jak zákon káže, přišel domů a všechno zeblil a když potom máma vtrhla do zkušebny a našla tam hromady vajglů a vanu skoro až po okraj plnou prázdnejch lahví (převážně těch, co nebyly vratný), byl s kapelou konec. Taky mi zakázala kamarádit s Pepou, protože to byl gauner a s Robertem Bandym, protože to byl cikán. Scházeli jsme se teda dál ilegálně v Riegráku, pořád třískali do těch svejch španělek, ale cejtili jsme, že kapela už nejsme, protože kapela, ta musí mít zkušebnu.
    Během těch přibližně dvou let jsme na své cestě ke slávě, pravda, nijak zvlášť nepokročili, ale byla to docela sranda. Jako by to předznamenalo mou další hudební pouť. Vždyť tam, kam jsem se dostal se svou kapelou teď, na jedno z nejpřednějších míst mezi neznámými kapelami, jsem se dostal jen velmi, velmi pomalu, po cestách trnitých za velkých ztrát a stále stoupajících cen piva… a je to pořád docela prdel.
    A teď ta slíbená zkratka; kdo na tyhle nostalgický kydy není zvědavej, může si najít někde ke konci odstavec, kterej začíná: „Kapela „…a vůbec!“, která… “ a pokračovat tam. Počítám, že to bude tak druhej třetí odstavec od konce.
    Další pamětihodná událost se stala v den, kdy jsem devátou třídou ukončil povinnou školní docházku. Ten den sice nevznikla žádná kapela, ale zato jsme s Filipem Geislerem natočili album. Nějak jsme se ocitli u něj doma a nejspíš měli původně v plánu zorganizovat mejdan, jenže místo toho jsme začali zkoušet, jak nahrává kazeťák jeho mámy. Já jsem jako obvykle mlátil do kytary a Filip vařečkama do koženkovejch křesel, který měly ze všech bicích, který jsem do tý doby v jaký kapele měl, nejlepší zvuk. Zvlášť zezačátku, než popraskala koženka. Každou písničku jsem začínal jako holou improvizaci, teprve v průběhu dostávala nějakou nebo aspoň jakous takous formu, křičel do toho vyřvaným chraplákem svahilský texty a do toho jsme nahrávali různý zvuky, jaký se daj v bytě nahrát; ťukání skleniček, cvakání zapalovače, spláchnutí hajzlu, nějaký zvonce, prdy, skřeky… Nakonec to zabralo celou jednu stranu devadesátky kazety, tak jsme si řekli, že to by stačilo, a album bylo na světě. Bez míchačky, dohrávek, oprav, masteringu, zbytečnýho zdržování. Je fakt, že v době, kdy se hudba šířila všelijak na všelijakejch přístrojích ze všelijakejch kopií, naše nahrávka nijak zvlášť nevybočovala z undergroundovýho standardu. Dokonce jsme jednomu našemu kamarádovi prodali kazetu. Nakecali jsme mu, že je to nějaká anglická kapela, co je zakázaná i na západě, už ani nevím, jaký jméno jsme si vymysleli, ale bylo určitě drsný, album neslo název tuším „Love in WC“ a on to od nás koupil. Když jsme k němu za čas přišli, pouštěl si to a pochvalně na nás kejval, že jako fakt dobrý. Jelikož jinejm kamarádům jsme se zase pochlubili, že jsme to nahráli my, po čase se mu to doneslo a on to přemazal. Byla to hrozná škoda, protože jsme mezitím přišli o jedinou další kopii. Zdá se to neuvěřitelný, že jsme s takovou vzácností zacházeli tak lehkovážně, ale je to tak. Půjčil jsem totiž tu jedinečnou kazetu, modrou maxellku, na jeden den Vláďovi Endlovi a už jsem jí v životě neviděl. Dal bych za ní teď nevím co… Dvě tři pecky mi ale uvízli v hlavě a časem jsem je opatřil texty a normálně je hrál; Zubatá, Láska v hajzlu.
    Máte toho už dost? Přečtěte si instrukce ve třetím odstavci.
    Někdy ve druháku na střední jsem se potkal s Lubošem Javorským a okamžitě jsme se spolu opili a založili kapelu. Jmenovala se „Sonet“, bylo to původně folkový duo a mysleli jsme to vážně. Zkoušeli jsme u Luboše v podnájmu v Karlíně věci převzatý, Lubošovy i moje, chodili hrát do hospody U zeleného stromu, na Žižkov ke Smrčkům, do Besedy, na Vinohrady Na Smetanku, Na schůdku a vůbec do všech hospod, kde nás nechali. Taky jsme chodili hrát na Karlův most, většinou naproti Nepomuckýmu, a všechno, co jsme tam vydělali, jsme hned propili. Třískali jsem do těch svejch kytar tenkrát fakt snad každej den. Jednou jsem potkal kamarádku a ta mi povídá, že je to snad poprvé, co mě vidí bez kytary, a já si uvědomil, že je to pravda... Když se k nám pak přidala moje spolužačka Gábina Pechočová, která krátce na to přivedla svojí kamarádku Petru Aspoňmyslímanevímjakdál, byli jsme už opravdu kapela, i když jen folková. Holky to byly hezký a uměly zpívat. Dokonce si uměly postavit vokály, věděly, co je to tercka, harmonie, takt, oktáva a všechny ty věci. Podezírám je, že měly nějaký hudební vzdělání, i když je docela dobře možný, že zkrátka jen dávaly pozor ve škole. Taky se nijak neštítily alkoholu a to bylo taky moc důležitý, protože nějaký voňavky by s náma nevydržely. Ono to pití a hraní bylo tak nějak jedna ku jedný… Za celou dobu, co jsme fungovali, jsme měli tuším jen dva koncerty (poměrně častýmu hraní po hospodách a na mostě lze říkat koncert jen stěží…), ale i tak to byl pokrok. Jednou to bylo na večírku profesorů mýho učňáku a podruhý na přehlídce Radotínský podzim 87. Mělo tam být šest kapel, tři country, tři folkový. A jelikož kromě nás žádný folkaři nedorazili, tak jsme v kategorii folk zvítězili. Z country kapel si pamatuju jenom Grošáky, protože s těma jsme se pak upanákovali v jedný radotínský hospodě. Na jaře příštího roku jsem šel na vojnu a to byl konec „Sonetu“. Zbylo po něm pár písniček, z nichž jednu ještě pořád hrajeme s „…a vůbec!“; Sfoukni svíčku.
    Pak jsem teda narukoval. Do Benešova k rakeťákům do kuchyně. Druhým rokem jsem se taky pokoušel postavit kapelu a chvíli to vypadalo, že to někam povede, ale nakonec jsme taky nevylezli ze zkušebny. Jak jsme si hodlali říkat, to už se mi úplně vykouřilo z hlavy. Zkoušeli jsme v kinosále na erární nástroje v sestavě bicí, basa, klávesy a kytara. Já hrál na Jolanu Tornádo, nebo nějakej podobnej model. Vůbec jsem neměl zkušenosti s elektrickou kytarou, takže jsem na ní hrál v podstatě stejně jako na španělku, jen mě fascinovala vibrační páka, takže jsem za ní pořád tahal a byl tudíž pořád rozlazenej. Jestli si dobře pamatuju, myslím, že nikdo z nás nebyl vyloženě špatnej, jenže než jsme se stačili sehrát, zvyknout si na sebe a něco vytvořit, zakázali nás. Nějak se v tý době schylovalo k prověrkám a velení nás v kuchyni, kteří jsme byli tak nějak mimo tu hlavní pakárnu, dělali jsme si, co jsme chtěli, a připadali si jako elita, donutilo udělat angažovanou nástěnku. Pojali jsme to po svém; protiválečně, což bylo jediný angažovaný téma, ve kterém jsme byli ochotni se angažovat. Takže vznikla nástěnka, kde mezi hesly: „Na to aby člověk pochodoval v šiku nepotřebuje mozek, na to stačí mícha.“, nebo „Spravedlivá válka?“ byla třeba kresba dvou souložících a pod tím Žáčkova básnička: „Od nás by se mohl učit celej svět, lepší děti dělat, než je zabíjet!“ Byli jsme na svou práci opravdu pyšní! Dokonce i ve chvíli, kdy dorazila prověrková komise s nějakým generálem z okruhu a kdy tihle zelení mozci zaregistrovali naše dílo a začali na nás, po přibližně minutě nezbytné k pochopení a uvěření, jeden přes druhýho řvát něco o prokurátorovi a jak si to představujem a že co kdyby imperialisti napadli naši vlast jako posledně (pominuvše, že posledně přišli agresoři z opačný strany) a ať tu odpornou pacifistickou nástěnku dáme okamžitě pryč a že ještě uvidíme a na kapelu ať zapomenem. No a bylo to. A to ještě nečetli texty. Dvě věci vzniklý v tý době jsme pak hráli s klatovskou kapelou „IX.B“; Barevná, A vy si trhněte nohou.
    No a po vojně byl „Volný průběh“. Tuhle kapelu jsme založili s Vláďou Endlem (ano, to je ten z toho prvního odstavce), kterej hrál na basu, já na kytaru a na bicí měl hrát Petr Hájek, řečený Smrťák, člověk, kterýho jsem potkal na vojně, kterýho jsem takřka denně slyšel cvičit na bicí v kinosálu (rok před tím, než jsem tam s kapelou zkoušel já), kterej pořád mluvil o svý kapele „Divá Bára“, která ovšem v tý době nefungovala, a hlavně - kterej měl k dispozici zkušebnu. Takže jsme začali zkoušet ve sklepě smíchovskýho lihovaru, ze kterýho jsme se ovšem na pódium nikdy nevyhrabali, jelikož Smrťák byl na zkoušce za celou dobu existence kapely asi třikrát. Většinu zkoušek jsme na něj čekali opřený o bufetový stolky kiosku u autobusový zastávky a nebo jsme zkoušeli bez něj, což pochopitelně nebylo ono. Někdy jsme si půjčili automatickýho bubeníka, abychom mohli vyzkoušet sólovýho kytaristu, kterýho jsme pořád hledali, a občas zaskočil Petr Kočíb, kterej cvičil v tý samý zkušebně. Ono tam vůbec zkoušelo víc kapel; mimo nás ještě Undergrass, tenkrát moje oblíbená kapela, u který mě moc mrzelo, když se rozpadli, a DG307, undergroundová legenda, kterou jsem ovšem tenkrát vůbec neznal. Všichni říkali, že s nima hraje Hlavsa, a mě to bylo úplně fuk, protože jsem nevěděl, o koho jde. Když jsem se to později dozvěděl, zpětně mi došlo, že když všichni říkali to „Hlavsa“, říkali to tak nějak jinak, jakoby velkejma písmenama, tučně a podtrženě a zároveň s jistou úctou a pýchou, že si to jméno jako vůbec můžou vzít do huby. No ale když jsem si tenkrát šel párkrát pro něco do zkušebny, vlez jim na zkoušku a poslech si třeba jednu písničku, byl to pro mě prostě normální přestárlej rocker, co hraje v divný kapele, která hraje divnou muziku. Docela se mi to ale líbilo, i když celej koncert bych asi tenkrát nevydržel a po třetí skladbě bych utek k baru… Když se to vezme kolem a dokola, měli jsme s tím naším bubeníkem docela trpělivost, protože nám to takhle vydrželo snad přes rok a to zkouška byla tak jednou týdně. Vydrželo by to možná i dýl (nejsem si jistej tím slovem „trpělivost“, možná že „blbost“ by bylo trefnější), ale pak nám zkušebnu vykradli a to byl na čas konec s bigbítem, protože peníze na novej aparát zkrátka nebyly… Je to s podivem, ale i po týhle kapele zůstalo pár použitelnejch písniček, z nichž jednu má „…a vůbec!“ v repertoáru; Zasranej slankobolnej song.
    No a to se pomalu (jestli se někomu zdá, že až moc pomalu, připomínám tu možnost skočit na konec – viz instrukce ve třetím odstavci) dostávám k další kapitole a teď by měly zaznít fanfáry, protože „Zefram Cochrane“, kapela, kterou jsme po vykradení zkušebny s Vláďou založili, byla přímým předchůdcem „…a vůbec!“ ve kterou se po letech pozvolna, s několika přestávkami, nenásilně až nepozorovaně, ve svém důsledku však převratně trasformovala. Jelikož nám zůstaly jenom akustický kytary, začali jsme zkrátka hrát akustickej rock, nebo chcete-li folkrock, já si těma škatulema nejsem moc jistej. Nejsem si ani jistej tím, kdy to přesně bylo. Dokonce si nejsem jistej ani tím, že jsme se hned od začátku jmenovali „Zefram Cochrane“. Myslím, že jsme si zkraje říkali ještě stále „Volný průběh“. Ono to u týhle formace bylo s tím názvem vůbec takový divoký. Nejspíš proto, že si ho nikdo nemohl zapamatovat, nazýval kapelu každej jinak; „Jouda band“ – takhle jí říkal Vláďa Endl a Jirka Hrdina (ten ze Salmovské literární kavárny a později Balbínovy poetický hospůdky. Ten s náma sice nehrál, ale zato my občas hráli u něj.); „Jech Trotl“ – tenhle název se zase líbil Jarynovi Mužíkovi, kterej s náma hrál na basu; „Volný průběh“ – tahle jí pořád nazýval Roman Míček, kterýho Vláďa sehnal na inzerát coby perkusistu; a „Zefram Cochrane“ – tohle jméno jsem pro kapelu vybral já a bylo jediný správný! Je to podle postavy ze Star Treku, Zeframa Cochrana, což byl vynálezce prvního nadsvětelného pohonu, ochlasta a rocker. Díky této tetrachotomii docházelo ke kuriózním situacím, kdy na koncert dorazili lidi, podle toho, kdo je pozval, na čtyři různý kapely, ze kterých se pak vyklubala jedna. Když se pak ke kapele přidal Honza „Jean Valjean“ Hupka, rozšířil alternativní názvy kapely o „Y98“, což je číslo diagnózy označující „stav související se životním stylem“ a posléze o „…a vůbec!“. Teď dovolte, abych citoval ze svých webových stránek, kde se o formaci „Zefram Cochrane“ dočtete toto:
    „Kapela „Zefram Cochrane“ vznikla někdy v roce 1990 a už od samého začátku měla smůlu na muzikanty. Buďto nechodili na zkoušku anebo neuměli hrát, což platí dodnes. Původně se jmenovala „Volný průběh“ a byla to typická rocková formace: bicí, basa, kytara. Nikdy nevylezla ze zkušebny jelikož v důsledku téměř stoprocentní absence bubeníka se zkoušky zvrhávaly v chlastanice a zkoušení se nedalo říkat zkoušení. Po vyloupení zkušebny někým, kdo už to nemohl dále poslouchat, přešla skupina nejprve do ilegality, kde kula pikle, a potom na akustickou stranu fronty. Zkrátka nám zůstali jenom španělky.
    Někdy od roku 1997 tedy obnovený „Volný průběh“, teď už „Zefram Cochrane“ (po zavržení návrhu „Jech Trotl“) začíná zkoušet po hospodách a zkoušky se zvrhávají v chlastanice a zkoušení se nedá říkat zkoušení. Nicméně i přes to se v létě památného roku 1998 koná první vystoupení skupiny v Harley Davidson Clubu na Smíchově a to v sestavě: dvě kytary a konga. Vystoupení má úspěch, i když akce se postupně zvrhne v nehoráznou chlastanici a hraní se nedá říkat hraní. Následuje recesistická akce "Silvestr" poslední víkend v srpnu 1998 ve Zbořeném Kostelci a několik vystoupení v kavárně U Řehoře Samsy v pasáži Lucerny…. Mezi zvláštosti kapely patří, že nikdy nepřehrají celý svůj připravený repertoár, nýbrž v průběhu akce s příbývajícím alkoholem v krvi začínají zapomínat, improvizovat, hrát si každý co chtějí a vystoupení se zvrhávají v chlastanice a hraní se nedá říkat hraní.
    Na jaře roku 2000 ukončil „Zefram Cochrane“ slavnostně svoji činnost, za což mu poděkujme. Nicméně znáte to; otravný lidi vyhodíte dveřmi a oni se vám vrátí oknem. V tomto případě pod jménem „...a vůbec!“. Ale to už je jiná kapitola...“ konec citace.
    Rád bych dodal, a taky to udělám, že při příležitosti našeho prvního památného koncertu v Harley Clubu na Smíchově jsem procházeje přilehlou vilovou čtvrtí potkal Gábinu Pechočovou, naší zpěvačku ze „Sonetu“. Pořád jí to slušelo, měla dítě (takže už možná ne Pechočovou), nikde nezpívala a nechtěla se ani přidat k nám, což je věčná škoda, protože ta holka měla a snad ještě dosud má HLAS!
    Musím také zmínit kapelu, která vznikla za mého asi čtyřletého působení v Železné Rudě na Šumavě, klatovskou „IX.B“, jejíž podtitul byl: antikoncepční rock. Abych se zbytečně neopakoval, opět si vypujčím text z webových stránek:
    „Kapela „IX.B“ vznikla někdy v roce 1999 z popudu klatovského rockového nestora, bubeníka Petra Kroupara, bývalého člena slavné západočeské „Fontány“, který zkrátka stále musí do něčeho bušit a manželka a děti mu nestačí... Původní sestava: Luboš Bartík – sólová kytara, Irena Fürbacherová - violoncello, Petr Kroupar - bicí, Jirka Paleček – basa a já na kytaru. Později byl přibrán percusista Roman Míček a Jirku Palečka vystřídal Martin Štancl, bývalý člen klatovských „Maybe“.
    Asi po půl roce ve zkušebně vylézá „IX.B“ drze a připravena jenom zpola na klatovské pódium, konkrétně na pódium hospody U košile. Přátelé členů kapely zcela nekriticky pějí chválu, členové kapely však vědí své. Následují občasná vystoupení v klatovských klubech Míra Bar, Metro, v železnorudském Music Baru - Pekárna a jinde. Přátelé členů kapely zcela nekriticky pějí chválu, členové kapely však vědí své. 31.12.2000 vystupuje „IX.B“ v pražské Balbínově poetické hospůdce. Přátelé členů kapely zcela nekriticky pějí chválu, členové kapely skromně souhlasí.
    Kapela „IX.B“ hraje až na vyjímky vlastní skladby a jejím stylem je antikoncepční rock, což je termín, který vymyslel Jech a který opravdu vystihuje skutečnost; kapela prostě nemá žádnou koncepci a podle toho to taky vypadá. Něco je nejspíš folkrock, trochu blues, asi pank, „zábavovej“ bigbeat, vážná hudba, opera... no, to jsem trochu přehnal.
    Mezi zvláštnosti kapely patří, že tvrdě zkouší chyby, aby vyvolali dojem opravdové skupiny žáků IX.B, a jestli v něčem, tak v tomhle jsou tedy opravdu dobří.“
    Byla to moje první rocková kapela, která měla kompletní sestavu a opravdu šlapala. Byla to taky první kapela, kde se alespoň na zkouškách moc nechlastalo, protože všichni včetně mě dojížděli autem do Klatov, kde jsme zkoušeli v kasárnách v kinosále, a pak zase museli autem odjet. Byl to nezvyk, ale asi i díky tomu to začalo po čase fungovat. Jenže pak jsem na horách skončil a začal pracovat zase v Praze. Sice jsme se s Romanem Míčkem pokoušeli nějakou dobu dojíždět na zkoušky do Klatov, ale časem se ukázalo, že to nepůjde. Bylo pořád složitější se sejít, čím dál častěji se rušily zkoušky a nakonec jsme zjistili, že „IX.B“ tak nějak sama přestala existovat. A protože tou dobou už v Praze existovala „…a vůbec!“, která hrála alespoň zkraje i prakticky stejný písničky, nijak překotně jsme se „IX.B“ oživit nesnažili. Nicméně je fakt, že jsme tím pádem skončili opět na akustický straně fronty, protože „…a vůbec!“ tou dobou a ještě pěkně dlouho potom neměla bubeníka a tudíž zase zapadla do šuplíku folkrock.
    No a je to tady – poslední kapitola! Uff!
    Kapela „…a vůbec!“, která si později dala za svůj název přídomek „kapela zbavená pout hudební vzdělanosti“, vznikla tedy podle dostupných pramenů někdy v roce 2001, kdy „… jsme si s Honzou "Jeanem Valjeanem" Hupkou řekli, že do toho říznem, nebudem se snažit postavit nějakou kapelu, nebudem ani moc zkoušet a prostě budem hrát a kdo se přidá, ten se přidá. Tak vznikla formace "...a vůbec!", něco mezi akustickým rockem, folkem a hospodským mlácením do kytar.“ Tolik opět web. Jako první se přidal Roman Míček jako už tradičně na perkuse a krátce na to Jana Zajícová s basou, která byla prakticky stejně velká jako ona sama. Pak v tom mám trochu zmatek, ale faktem je, že při formování finální sestavy, která se ustálila až tak někdy v roce 2005, kapelou prošla řada lidí. Janu Zajícovou vystřídal na basu Míra „Püszkot“ Bradič a když nás potom opustil protože, podle jeho vlastních slov věděl o lepším způsobu, jak trávit volnej čas, narychlo za něj na koncertě zaskočil Lukáš Horský a už u nás zůstal. V začátcích „…a vůbec!“ udával charakteristickej zvuk kapely se svojí tahací harmonikou Filip Novák. Ani nevím, jak se vlastně stalo, že v kapele skončil, nebyl to žádnej rozchod, zkrátka jsme najednou zjistili, že už s náma nehraje. Ono to v těch začátcích bylo vůbec tak, že na zkoušku dorazil, kdo chtěl, a v takový sestavě, jaká se sešla, jsme zkoušeli. Na klávesy s náma nějakej čas hrála Káťa Pudilová; s další kytarou se kapelou mihnul Lipák řečený „Kočík“; jednu chvíli jsme dokonce měli dva perkusisty, když s náma hrál Petr Rubáš; nějakej pátek to s náma táhnul Ota Kocourek na sólovou kytaru… Zkoušeli jsme tak jednou dvakrát týdně různě po hospodách a nakonec jsme zakotvili v salonku Bowling baru na Jižním Městě, kde jsem předtím nějakej čas pracoval na baru, a jelikož to bylo dost blízko ke zdroji, nedalo se nejdřív tomu zkoušení moc říkat zkoušení… nanejvýš tak zkoušení funkce jater. Pak jsme ale najeli na model, kterej, jak se ukázalo, zafungoval; dohodli jsme se, že jednu zkoušku opravdu věnujeme práci na písničkách, omezíme chlast a nebudeme zvát tolik kamarádů a druhou se bude kalit, což nás bavilo o poznání víc. Přes léto se naše kalicí zkoušky občas odehrávali i venku před hospodou, kde jsme na sebe čekali a někdy do salonku u Bowlingu vůbec nedorazili. Tam nás jednou oslovil nějakej chlápek s kočárkem a ženou po boku, jestli prej nechcem do kapely flétnistku. Myslel manželku. Asi to od něj byl jen takovej ten náhlej spontální nedomyšlenej vtip, jenže já souhlasil a tak do kapely přišla Léňa Kleprlíková, hráčka na příčnou flétnu a zároveň schopná zpěvačka se zajímavou barvou hlasu.
    Někdy tou dobou nám Petr Vaněk, autor a lídr acousticgroove kapely XXL, nahrál naše první demo. Sfouklo se to během jednoho víkendu a během této památné události jsme taky poznali Lukáše Horského, protože v jeho zkušebně Na Bohdalci se to točilo. Když pak Lukáš vzal po Mírovi „Püszkotovi“ Bradičovi basu, přesunuli jsme se na Bohdalec, kam se muselo většinou jezdit auty, tudíž stejně jako u „IX.B“ došlo k omezení chlastu a zkvalitnění práce. Koncem roku 2003 se k nám taky přidal hráč na klávesy Štěpán Vodenka, člověk vyhraný v nočních barech, muzikant každým coulem, který se hodně zasloužil o výsledný charakteristický sound kapely. A jelikož jsme konečně byli zase v pořádný zkušebně, mohla začít etapa hledání bubeníka, kterej kapele pořád citelně chyběl. Oslovil jsem Pavla „Pégéčka“ Gaislera ze spřátelené kapely P.R.D.I. a on souhlasil. Moc dlouho se u nás sice neohřál, ale přesto byl jeho přínos značnej. Mimo to, že s náma odehrál pár koncertů a natočil druhé demo nazvané symbolicky „S bubny a tympány“, zcela jasně všem ukázal, že takhle je to teprve ono a nám bylo hned jasný, že od téhle chvíle to už bez bicích nepůjde, což jsem si já ostatně myslel už dávno. Tak začalo období, kdy kapela hrála takřka každý koncert s jiným bubeníkem, mnohdy hned na ostro, bez zkoušky. Bez bicích už se nám hrát nechtělo, to jsme radši zvolili možnost, že ne vždycky všechno vyjde. Občas to bylo velmi zajímavé, naše písničky dostávaly kolikrát nečekaný drive nebo náladu, když se bubeník netrefil do obvyklého tempa nebo rytmu. Tuhle éru v historii kapely by mohl výstižně charakterizovat slogan „…a vůbec! stokrát jinak!“. Vystřídali se u nás třeba Honza Ježek, David Jaroš, Milan Milata, Petr Kůsa… díky doporučení posledně jmenovaného jsme se nakonec potkali se Sváťou Šuterou a tím etapa hledání bubeníka skončila. Téměř zároveň se podařilo ulovit konečně i pořádnýho sólovýho kytaristu Bohouše Templa z čerstvě rozpadlé „Melissy“ a aby toho nebylo málo, souhlasil s občasným hostováním v „…a vůbec!“ i člověk, kterýho jsem už před časem neúspěšně oslovil, ale který nakonec, poté co si nás poslechl v Balbínově poetické hospůdce, sám přišel s tím, že by si s náma rád zahrál, Petr „Bubák“ Bublák. No a odešel zakládající člen Honza Hupka. Další zakládající člen Roman Míček se vytratil už nějkej čas před tím. Tak se posunul styl kapely už zcela jednoznačně k rocku, kam ostatně už od začátku směřoval, a vznikla na dlouhý roky stabilní sestava; já - kytara a zpěv, Štěpán Vodenka - klávesy, Lenka Kleprlíková - příčná flétna, Lukáš Horský - basa, Sváťa Šutera - bicí, Bohouš Tempel - sólová kytara a Petr „Bubák“ Bublák jako host - sólová kytara.
    Tenhle výčet lidí, který přišli a odešli a kdy to bylo a na co hráli, je poněud suchej a vůbec z něj není cejtit, že to byla taky prdel a pruda, že jsme se měli rádi a srali se, že jsme si rozuměli a hádali se a chtěli s tím seknout a taky někdy sekli a že to byla cesta po který se nedalo než jít, protože za vším byla ta muzika, kterou máme rádi snad víc, než sebe. Já osobně s tím chtěl praštit několikrát, ale vždycky jsem si vzpomněl, jak to bylo, když jsem rozpustil „Zefram Cochrane“; nedřív jako by spadnul velikej balvan ze zad, člověk se najednou cejtil volnej, svobodnej, ale za tři měsíce už jsem zakládal novou kapelu. Nemá zkrátka smysl s tím sekat, spousta práce a času by bylo v tahu a stejně bych začal znova. Pokud si vzpomínám, vždycky jsem chtěl mít rockovou kapelu.
    Někdy v roce 2003 jsem obsadil po Honzovi Holečkovi uvolněný místo zpěváka v hardrockový kapele Red Baron Band, což bylo lano, který jsem jednoduše nemohl odmítnout, a dostal se zcela jednoznačně na svý hudební cestě zase o kousek dál. Nebyl jsem v kapele snad ani půl roku, když jsme začali v plzeňským studiu ExAvik točit třetí řadovku RBB. Jelikož jsem cejtil, že s „…a vůbec!“ by se taky mělo začít něco zásadního dít, začali jsme v roce 2005 točit v propůjčený zkušebně na Letný s Martinem Haškem základy na naše první album. Byli jsme domluvený, že Martin nám to jenom nahraje a mix a případný dohrávky se dodělají jinde, a jelikož s Pavlem Bromem z ExAviku jsem si během natáčení s Baronama rozuměl, dohod jsem to s ním. A teď bych rád zase použil citaci z webu. Napsal jsem to taky já, stejně jako ty ostatní, takže jde vlastně jen o to, že to nemusím psát znova:
    Cédečko je takové malé (oproti vinilové desce) kolečko s dirkou uprostřed. Je celkem k ničemu, pokud ho nestrčíte do přehrávače a nestisknete PLAY. I pak je celkem k ničemu, pokud na něj někdo před tím nějakým způsobem nenahrne muziku (modří už pochopili, že mluvím o audio cédéčku). No, a někdy je k ničemu i potom. O to, aby k poslední eventualitě nedošlo, se může interpret jen usilovně snažit.
    My jsme se snažili. Nepíšu to velkými písmeny, ani tučně, ani podtržené, dokonce ani s vykřičníkem (který mám ostatně tak rád), skromně to konstatuji. A doufám, že velká písmena a vykřičníky doplníte vy po poslechu alba. Vznikalo skoro přesně jeden rok a jistě by na něm šlo ještě lecos poupravit, vycizelovat, doladit, ale to by pak už asi nebylo album „...a vůbec!“, ale firem vyrábejících ty chytré prográmky, které to umí. Nahrávat se začalo ve zkušebně na Letné, zpěvy se nahrávaly u Jecha v kuchyni, bonga a dechová sekce na poslední chvíli v obýváku, nějaké kytary a klávesy ve studiu ExAvik v Plzni, kde se i míchalo a ve spřáteleném studiu dělal i mastering... připadá mi jako malý zázrak, že to všechno zní hezky dohromady, docela živelně a že ty časové prodlevy a vzdálenosti nejsou vůbec znát. Což je ale jen a jen můj pocit…
    Vagon mám ze všech pražskejch klubů nejradši. A to nejen kvůli příjemnému prostředí a kozám barmanek, ale hlavně díky programu. Hned, jakmile vyvstala otázka kde křtít?, věděl jsem, že zrovna tam. Datum 7.6.2006 se dohodlo tuším někdy začátkem roku, kdy se album ještě batolilo, a tehdy jsem si myslel, že máme dvouměsíční časovou rezervu všechno stihnout a dotahnout. Jako obvykle bylo všechno trošku jinak, naštěstí ne tak moc jinak, aby se tenhle termín nestihnul… No, pravda je, že cédéčka mi přivez Slávek Purkrábek ze Street Rerord, kterej nám naše album vydával, ještě teplý v sedm hodin večer v den křtu před Vagón. Ale křest se vydařil. Pokřtít album nám přijela moje oblíbená západočeská Odyssea, kapela mýho mládí. Měl tam taky premiéru náš první klip. Opět web:
    První záběry pro videoklip „...a vůbec!“ k písničce Zazvonil telefón natočili kluci z Pegasfilmu na koncertě v Rock Café 25.10.2005. Scénář byl jasný, zbývalo dotočit exteriéry atd... Pak jsem ale v pražské kavárně U Řehoře Samsy potkal Kajetána a začalo mi to v hlavě spínat. Vzpomněl jsem si, že jsem byl ve zmíněné kavárně svědkem natáčení nějakého filmu, ve kterém Kajetán hrál, a že jsem na něj dokonce viděl upoutávku, která se mi líbila. Když mám hladinku, řeším věci spontálně a hned. Zavolal jsem režisérovi filmu Danu Bekovi (kterému se moc omlouvám, že ho občas přejmenovávám na Boka), slovo dalo slovo a nový scénář byl na světě...
    Teď je 2:50 14.ledna 2008. Jsme s „…a vůbec!“ v procesu nahrávání druhýho alba, před měsícem nás opustil Štěpán, takže poslední koncerty byly ve znamení improvizací, ve čtvrtek se chystáme na koncert do Matrixu, poprvé s novejma aranžema, kde se už počítá s tím, že zatím nejsou klávesy… dopisuju tuhle histrii a doufám, že za čas bude zase co psát. Že bude ještě hodně co psát.

Míra Jech

Tohle jsem já (1970?). Věším plakát KISS abych ho pak vyfotil, nadělal fotky, prodal je ve škole a za prachy pak koupil pořádnej zesík. Nebo pivo...